Již po prvních zkušenostech z bojů v severní Africe na přelomu let 1942-1943 změnila americká armáda postavení americké pěší divize. Od roku 1943 měla každá pěší divize tři pěší pluky na plný úvazek, postupně složené ze tří pěších praporů. Kromě toho byly součástí pěšího pluku i další jednotky, např.: protitanková rota, dělostřelecká rota nebo štábní rota. Celkem čítal pěší pluk americké armády přibližně 3100 vojáků. Je třeba také připomenout, že součástí divize byla i silná dělostřelecká složka skládající se ze čtyř dělostřeleckých praporů – 3 lehkých a 1 středního, nejčastěji vyzbrojených houfnicemi ráže 105 a 155 mm. Dále zde byl mimo jiné ženijní prapor, opravárenská rota, průzkumná jednotka a četa Vojenské policie. Celkem měla americká pěší divize od roku 1943 přibližně 14 200 lidí. Poměrně jasně dominovala dělostřelectvu nad německou divizí a měla mnohem lepší a především plně motorizované dopravní prostředky, což z ní činilo vysoce mobilní taktickou formaci. Měla také mnohem bohatší "individuální" protitankové zbraně v podobě velkého množství odpalovačů bazuky, kterých bylo v celé divizi přes 500 kusů.
Rozhodující vliv na utváření organizace a taktiky německé pěchoty před vypuknutím 2. světové války měly jednak zkušenosti z předchozí světové války, ale také teoretické práce vzniklé ve 20. a 30. letech 20. století, které často zdůraznil nutnost vnímat německou pěchotu jako nástroj vedení útočné války. To ovlivnilo jak vybavení, tak organizaci německé pěší divize, která se během zářijového tažení roku 1939 skládala ze 3 pěších pluků, z nichž každý byl rozdělen na 3 pěší prapory, dělostřeleckou rotu a protitankovou rotu. Kromě toho existovaly četné podpůrné jednotky, včetně: dělostřeleckého pluku se 4 dělostřeleckými eskadrami (včetně jedné těžké), protitankovým praporem, sapérským praporem a komunikačním praporem. Celkem tedy tzv. pěší divize V první mobilizační vlně mělo výraznou dělostřeleckou složku asi 17 700 lidí, ale byla také hojně vybavena kulomety. Mělo také moderní a účinné – na tehdejší dobu – prostředky komunikace a velení. V průběhu války prošly pěší divize transformací - v roce 1943 byly některé z nich přeměněny na divize obrněných granátníků. Standardní oddíl "tradiční" pěchoty však od roku 1943 tvořilo cca 12 500 mužů (a ne cca 17 700 jako v roce 1939) a byla v něm redukována i její dělostřelecká složka – zejména těžké dělostřelectvo, přičemž její proti- obrana tanku byla výrazně vylepšena. Předpokládá se, že za celou druhou světovou válku sloužilo ve Wehrmachtu asi 350 pěších divizí.
Operace Overlord je spojenecká útočná operace zahrnující vzdušné a námořní vylodění v Normandii (severní Francie), která začala 6. června 1944 a oficiálně skončila 30. srpna téhož roku. Na spojenecké straně se jí v prvních dnech operace zúčastnilo asi 1,4 milionu vojáků a tento počet se nakonec zvýšil na zhruba 2,1 milionu lidí. Vrchním velitelem byl americký generál DD Eisenhower. Mimochodem pozdější prezident USA v letech 1953-1961. Na německé straně zpočátku bojovalo přibližně 0,3 milionu vojáků, přičemž celková síla se odhadovala na přibližně 0,65 milionu lidí. Formálním vrchním velitelem byl polní maršál Gerd von Rundstedt. Plány vyloďovacích operací západních spojenců v Evropě byly vyvíjeny od roku 1942, ale jejich konečná podoba vykrystalizovala v roce 1943. Operace, která nakonec dostala kódové označení Overlord, předpokládala vylodění spojeneckých sil - Američanů a Britů, ale také Kanaďanů, jednotek Svobodných Francouzů a později Poláků - v Normandii se současným přistáním na moři a ve vzduchu. Předpokládalo zapojení gigantické flotily pomocných a vyloďovacích plavidel (celkem přes 4 000 plavidel) a více než 10 000 letadel. Z tohoto důvodu se operace Overlord zapsala do historie jako největší vyloďovací operace v dějinách válek! Operace začala 6. června 1944 (tzv. den D) vyloděním spojenců na plážích Normandie. Po dobytí předmostí a jejich sloučení nastalo období patové situace a nemožnosti proniknout německou obranou, čehož příkladem byly opakované útoky spojenců na město Caen. Průlomová byla až operace Cobra na konci července 1944, která vedla k průlomu a výstupu do týlu německých jednotek. V důsledku tohoto manévru došlo k německému ústupu, který stál Wehrmacht mnoho úsilí a prostředků. Politickým a vojenským efektem operace bylo osvobození Paříže a lvího podílu Francie a faktické vytvoření tzv. Z 2. fronty v Evropě.