Bitva o Stalingrad je všeobecně považována za nejkrvavější jednotlivou bitvu Druhá světová válka. Bojovalo se v něm mezi Rudou armádou a silami Osy – zejména Wehrmachtem – na východní frontě od srpna 1942 do února 1943. Stalo se tak v důsledku realizace plánu Wehrmachtu s krycím názvem Fall Blau, který měl za cíl ovládnout jižní oblasti SSSR, dosáhnout Kavkazu a zmocnit se ropných polí v Maykopu a Baku. V průběhu realizace tohoto plánu, mimo jiné v důsledku zásahu Adolfa Hitlera, se však obsazení města Stalingrad stalo jedním z hlavních cílů operace. Pro nacistické Německo se toto rozhodnutí ukázalo jako jedno z nejhorších v historii druhé světové války. Bitva o Stalingrad se změnila v příšerně krvavé a velmi těžké městské boje, během kterých se bojovalo o každý dům nebo ulici a frontová linie často procházela místnostmi nebo schodišti v panelácích! V důsledku toho utrpěl Wehrmacht velkou porážku a celá 6. armáda byla zajata Sověty, včetně polního maršála Friedricha Pauluse. Odhaduje se, že během celé bitvy o Stalingrad ztratily síly Osy asi 850 000 vojáků – zabitých, zraněných a zajatých. Bitva u Stalingradu znamenala obrat i ve válce na východní frontě, která od té doby začala nabírat pro SSSR příznivý směr.
Rozhodující vliv na utváření organizace a taktiky německé pěchoty před vypuknutím 2. světové války měly jednak zkušenosti z předchozí světové války, ale také teoretické práce vzniklé ve 20. a 30. letech 20. století, které často zdůraznil nutnost vnímat německou pěchotu jako nástroj vedení útočné války. To ovlivnilo jak vybavení, tak organizaci německé pěší divize, která se během zářijového tažení roku 1939 skládala ze 3 pěších pluků, z nichž každý byl rozdělen na 3 pěší prapory, dělostřeleckou rotu a protitankovou rotu. Kromě toho existovaly četné podpůrné jednotky, včetně: dělostřeleckého pluku se 4 dělostřeleckými eskadrami (včetně jedné těžké), protitankovým praporem, sapérským praporem a komunikačním praporem. Celkem tedy tzv. pěší divize V první mobilizační vlně mělo výraznou dělostřeleckou složku asi 17 700 lidí, ale byla také hojně vybavena kulomety. Mělo také moderní a účinné – na tehdejší dobu – prostředky komunikace a velení. V průběhu války prošly pěší divize transformací - v roce 1943 byly některé z nich přeměněny na divize obrněných granátníků. Standardní oddíl "tradiční" pěchoty však od roku 1943 tvořilo cca 12 500 mužů (a ne cca 17 700 jako v roce 1939) a byla v něm redukována i její dělostřelecká složka – zejména těžké dělostřelectvo, přičemž její proti- obrana tanku byla výrazně vylepšena. Předpokládá se, že za celou druhou světovou válku sloužilo ve Wehrmachtu asi 350 pěších divizí.