Bitva u Tarawy Bitva o Tarawu) byla svedena v průběhu bitev o Gilbertovy ostrovy, které byly vybojovány v rámci operace s krycím názvem Galvanic. Vlastní bitva trvala od 20. do 23. listopadu 1943. Během celé bitvy bylo na americké straně přímo či nepřímo zapojeno 53 000 vojáků, námořníků a letců, z toho pozemní složku tvořilo 18 000 mužů. Na japonské straně bojovalo asi 4500 lidí, z toho asi 2000 stavebních dělníků. Hlavním cílem bojů na Gilbertových ostrovech, včetně bitvy u Tarawy, byla snaha o dobytí mnohem příznivějších základen Američany připravujícími se na další vyloďovací operace ve středním a jižním Pacifiku. Přes pečlivé plánování operace americkou stranou se nevyhnula několika chybám, které vedly k poměrně vysokým ztrátám mezi vlastními jednotkami ze strany postupujících sil. Mezi chybami je to asi hlavně špatná komunikace a nedostatečné rozpoznání japonských pozic. Navzdory tomu, že Američané bitvu vyhráli, utrpěli ztráty odhadované na zhruba 1700 zabitých a kolem 2100 zraněných. Na druhou stranu japonská strana přišla o celou svou posádku cca 4500 mužů. Sluší se dodat, že operaci na americké straně podporovaly významné námořní síly složené mimo jiné z 5 doprovodných letadlových lodí, 3 bitevních lodí nebo 2 těžkých křižníků.
Již po prvních zkušenostech z bojů v severní Africe na přelomu let 1942-1943 změnila americká armáda postavení americké pěší divize. Od roku 1943 měla každá pěší divize tři pěší pluky na plný úvazek, postupně složené ze tří pěších praporů. Kromě toho byly součástí pěšího pluku i další jednotky, např.: protitanková rota, dělostřelecká rota nebo štábní rota. Celkem čítal pěší pluk americké armády přibližně 3100 vojáků. Je třeba také připomenout, že součástí divize byla i silná dělostřelecká složka skládající se ze čtyř dělostřeleckých praporů – 3 lehkých a 1 středního, nejčastěji vyzbrojených houfnicemi ráže 105 a 155 mm. Dále zde byl mimo jiné ženijní prapor, opravárenská rota, průzkumná jednotka a četa Vojenské policie. Celkem měla americká pěší divize od roku 1943 přibližně 14 200 lidí. Poměrně jasně dominovala dělostřelectvu nad německou divizí a měla mnohem lepší a především plně motorizované dopravní prostředky, což z ní činilo vysoce mobilní taktickou formaci. Měla také mnohem bohatší "individuální" protitankové zbraně v podobě velkého množství odpalovačů bazuky, kterých bylo v celé divizi přes 500 kusů.
Formálně Japonské císařství vstoupilo do druhé světové války útokem na Pearl Harbor 7. prosince 1941, ale od roku 1937 Japonsko provádělo rozsáhlé vojenské operace v Číně. Na konci roku 1941 se japonská armáda skládala z 51 divizí, které měly spolu s četnými oddělenými jednotkami sílu přibližně 1,7 milionu lidí. Více než polovina těchto sil (27 divizí) byla umístěna v Číně. Základním typem ozbrojených sil v japonské armádě byla samozřejmě pěchota. Zajímavostí je, že v roce 1938 prošly japonské pěší divize organizací, v jejímž důsledku se většina z nich (ale ne všechny!) skládala ze 3 pěších pluků a každý pluk se skládal ze 3 pěších praporů. Na divizní úrovni se k pěším plukům přidaly ještě štábní podjednotky, dělostřelecký pluk, jízdní prapor, ženijní prapor a také dopravní, spojovací a zdravotnické jednotky. Celkem měla japonská pěší divize (tzv. B-type) asi 19 800 stálých zaměstnanců. Sluší se dodat, že měl poměrně slabou protitankovou a protiletadlovou výzbroj a jeho podpůrné dělostřelectvo bylo obvykle ráže 70 nebo 75 mm. Dělostřelecké jednotky s dělostřelectvem ráže více než 100 mm byly vzácné. Je třeba také říci, že japonské pěchotní jednotky se vyznačovaly velmi vysokou morálkou, až fanatickou, s železnou disciplínou, ale také (zejména po roce 1942) byly takticky nebo v palebné síle zjevně podřadné svým spojeneckým protivníkům. Nemělo by se zapomínat ani na to, že japonské pěchotní jednotky spáchaly velké množství válečných zločinů nesoucích znaky zločinů proti lidskosti, přičemž v čele stál děsivý Nankingský masakr z přelomu let 1937 a 1938.