Již po prvních zkušenostech z bojů v severní Africe na přelomu let 1942-1943 změnila americká armáda postavení americké pěší divize. Od roku 1943 měla každá pěší divize tři pěší pluky na plný úvazek, postupně složené ze tří pěších praporů. Kromě toho byly součástí pěšího pluku i další jednotky, např.: protitanková rota, dělostřelecká rota nebo štábní rota. Celkem čítal pěší pluk americké armády přibližně 3100 vojáků. Je třeba také připomenout, že součástí divize byla i silná dělostřelecká složka skládající se ze čtyř dělostřeleckých praporů – 3 lehkých a 1 středního, nejčastěji vyzbrojených houfnicemi ráže 105 a 155 mm. Dále zde byl mimo jiné ženijní prapor, opravárenská rota, průzkumná jednotka a četa Vojenské policie. Celkem měla americká pěší divize od roku 1943 přibližně 14 200 lidí. Poměrně jasně dominovala dělostřelectvu nad německou divizí a měla mnohem lepší a především plně motorizované dopravní prostředky, což z ní činilo vysoce mobilní taktickou formaci. Měla také mnohem bohatší "individuální" protitankové zbraně v podobě velkého množství odpalovačů bazuky, kterých bylo v celé divizi přes 500 kusů.
Fallschirmjäger je souhrnné označení pro německé výsadkové jednotky z meziválečného období a druhé světové války. První výsadková jednotka byla zorganizována v nacistickém Německu v roce 1936 - možná jako výsledek pozorování provedených během sovětských manévrů v předchozím roce. První výsadkový oddíl byl vytvořen z iniciativy Hermana Göringa a byl přidělen k Luftwaffe. O rok později (1937) byla první jednotka tohoto typu podřízena Wehrmachtu, přesněji pozemním silám. V roce 1938 byly tyto jednotky spojeny a rozšířeny do podoby 7. letecké divize pod velením generála Kurta Studenta. Skládala se z výsadkové pěchoty, jednotek vycvičených k přepravě kluzáků a pěchoty dopravované na bojiště letouny. V průběhu 2. světové války byly vytvořeny další jednotky Fallschirmjäger, vč. v roce 1943 byly na základě 7. letecké divize zřízeny 1. a 2. paradesantní divize. V období 1939-1941 byly německé Fallschirmjäger používány k zamýšlenému účelu (např. během bojů v západní Evropě v roce 1940), ale po těžkých ztrátách utrpěných v průběhu bojů na Krétě v roce 1941 začala německá výsadková vojska využít především jako elitní pěchotní jednotky, v této roli se velmi dobře osvědčili a mezi spojenci si vysloužili přezdívku "Zelení ďáblové".
Operace Cobra byla provedena ve dnech 25. – 31. července 1944 na území dnešní severní Francie. Na straně spojenců se operace účastnilo – přímo či nepřímo – 8 pěších divizí a 3 obrněné divize. Německé síly se naproti tomu skládaly ze 2 pěších divizí, 4 výrazně oslabených obrněných divizí, 1 výsadkové divize a 1 divize obrněných granátníků. Na straně spojenců vykonávali velení v poli především generálové Omar Bradley a George Patton, na straně německé generál Paul Hausser. Operace Cobra byla úspěšným spojeneckým pokusem prolomit patovou situaci v Normandii v červnu a červenci 1944. Hlavní břemeno průlomové operace spočívalo na americké 1. armádě pod velením generála Bradleyho. Operace začala masivním a silným spojeneckým bombardováním německých pozic strategickými bombardéry. V důsledku toho byla německá obrana výrazně oslabena a o dva dny později se Američanům podařilo dobýt město Saint-Gilles. 27. července se německá obrana zcela zhroutila a německé jednotky ustoupily, což se chvílemi změnilo v útěk. V závěrečné fázi operace byla nasazena do akce 3. americká armáda pod velením generála Pattona, která osvobodila velkou část severní Francie. Předpokládá se, že operace Cobra znamená začátek konce bojů v Normandii a v delší a širší perspektivě začátek strategického ústupu německých jednotek ze severní Francie.