Galové jsou ve skutečnosti větví Keltů, obývající oblasti střední a západní Evropy (zejména dnes Belgii, Francii a Švýcarsko, ale i severní Itálii) v období zhruba od 5. století před naším letopočtem. Římský stát vstoupil do intenzivní vojenské interakce s Galy / Kelty poprvé ve 4. století př. n. l., kdy se odehrála bitva na řece Allia severně od Říma, kde římská vojska utrpěla zničující porážku a samotné Věčné město byla obsazena útočníky. Římané později bojovali s Galy / Kelty také ve 3. století př. n. l., kdy dobyli severní Itálii a během druhé punské války (218-201 př. nl). Na druhou stranu dobytí Galie provedl Julius Caesar v letech 58-51 př. Kr. Probíhá tzv V galských válkách utrpěl Caesar jednu významnou porážku od Galů – u Gergowie (52 př. n. l.), kde prohrál s galským velitelem Vercingetorixem. Tuto porážku však oplatil pomstou v Alesii téhož roku. V období 1. století př. Kr. Galové měli velmi kvalitní zbraně, zejména meče. Základní výzbrojí pěšího bojovníka byl meč, kopí a štít, méně často přilba nebo zbroj. Ačkoli se Galové vyznačovali nemalou odvahou a často fyzickou zdatností, jak zdůrazňují římské prameny, byli ve vojenské organizaci a taktice výrazně horší než Římané.
Římská jízda (latinsky Equites) hrála pomocnou roli v římských bojových uměních Republiky a raného císařství. Římané považovali za hlavní typ svých ozbrojených sil především legionářskou pěchotu, které zadávaly vedlejší úkoly, jako je průzkum, pojištění pochodů armády nebo ochrana křídel pěchoty během bitvy. Role římského jezdectva na bojišti tedy byla zcela jiná než v kartáginské armádě vedené Hannibalem nebo v makedonské armádě z dob Filipa II. nebo Alexandra Velikého. Sluší se dodat, že průměrně čítala římská legie za punských válek (264-146 př. n. l.) cca 4500-5000 vojáků, z toho jen 300 sloužilo v kavalérii! Těchto 300 jezdců bylo rozděleno do 10 turm, každá po 30 mužích, a každá turma byla rozdělena do 3 dekurií po 10 vojácích. Sluší se také dodat, že římská jízda z období republiky nepředstavovala velkou bojovou hodnotu, což názorně demonstrovala např. bitva u Cannae (216 př. n. l.), i když se tento negativní stav postupem času zlepšoval.
Pěchota v římské armádě vždy hrála velkou, ba rozhodující roli a ve skutečnosti rozhodovala o výsledku bitev. Během rané republiky (6.-5. století př. n. l.) římská pěchota pravděpodobně používala formování falangy a byla poněkud podobná jednotkám tohoto typu v řecké polis. V průběhu samnitských válek (4.-3. století př. n. l.) však prošla hlubokými změnami, které pravděpodobně vedly ke zformování tří základních typů římské pěchoty: triari (těžkozbrojní, kopiví a nejzkušenější pěchota) hastati nebo principes (hlavní masa římské pěchoty, vyzbrojená dvěma pilami, těžkým štítem a have) a velites (lehká pěchota). Tehdy pěchota používala manipulativní formaci. Takto tvarovaná římská pěchota bojovala i v průběhu punských válek s Kartágem (264-146 př. n. l.) nebo při bojích ve východní části Mare Nostrum. Na přelomu 2. a 1. století př. n. l. prošla římská pěchota další reformou díky konzulovi Mariuszovi. Jeho výzbroj a výstroj byly standardizovány a krátce nato bylo zavedeno dělení na kohorty a samotná římská armáda – včetně samozřejmě pěchoty – se profesionalizovala. V průběhu občanských válek se římská armáda kvantitativně rozšiřovala, ale neprošla zásadními organizačními změnami. Sluší se však dodat, že pravděpodobně na konci 1. století př. n. l. se ve výbavě legionářů objevila lorica segmentata, nejznámější a nejznámější římská zbroj. V období Principate (roky od asi 30 př.nl do asi 235 nl) se pravidelná armáda obvykle skládala z 28 až 32 legií, z nichž každá čítala asi 5000 vojáků. Během krize 3. století (235-284 n. l.) a v dominátní době byla římská armáda rozšířena pravděpodobně na asi 400-500 tisíc. lidí a změnila se i jeho výzbroj. Zjednodušila se výroba přileb, štítů a brnění a vojáci začali používat nové typy zbraní, například plumbatu. Konvenčně se předpokládá, že římská armáda byla až do bitvy u Adrianopole v roce 378 n. l. schopna poměrně účinně čelit jiným protivníkům. Teprve po této bitvě začíná v západní části Římské říše její soumrak.
Keltové jsou skupinou indoevropských národů, jejichž rodištěm byla pravděpodobně oblast dnešního jižního Německa a Čech a středozápadní Francie. Největšího rozmachu Keltové dosáhli tkzv období La Tene, jehož počátek je datován kolem roku 450-400 př. n. l. a konec 150-100 př. n. l. V tomto období Keltové dobyli celou dnešní Francii, Britské ostrovy, velkou část Španělska, ale dostali se i na Balkán a dokonce i do Malé Asie! Sluší se dodat, že Keltové vyvinuli vysoce postavenou kulturu s rozsáhlým náboženským systémem, s rozsáhlými obrannými osadami (oppida), jejichž rozloha někdy zabírala i několik set hektarů, ale také s vysoce rozvinutým zpracováním železa. To samozřejmě ovlivnilo keltskou armádu. Kvantitativně v armádách nasazených Kelty dominovala pěchota, ale velmi důležitou roli na bojišti sehrálo i jezdectvo, které ve 3. století př. n. l. z velké části vytlačilo v kontinentální Evropě použití válečných vozů. Je pravděpodobné, že keltské kavalérii sloužila společenská elita, která si mohla dovolit nákladně udržovat bojového oře. V době navazování vojenských kontaktů s Římem, tedy ve 4. století př. n. l., při dobývání severní Itálie ve 3. století př. n. l. a - zejména - během Caesarových bojů v Galii (58-52 př. n. l.), byl keltský jezdec ozbrojen s kulatým nebo obdélníkovým štítem, často nosil helmu ze železa nebo bronzu a jako zbraně používal kopí nebo oštěp a dlouhé dvousečné jednoruční meče. Sluší se dodat, že v době bojů s římskou armádou v 1. století př. n. l. keltská jízda používala nejčastěji oštěpy.