V britské armádě na začátku druhé světové války bylo prakticky veškeré dělostřelectvo součástí Royal Artillery a pouze relativně malé jednotky patřily ke Royal Horse Artillery, ale jejich vybavení a struktura byly velmi podobné těm v Royal Artillery. Při vypuknutí druhé světové války bylo britské dělostřelectvo vybaveno velmi úspěšnou houfnicí Ordnance QF 25liberní, ale v září 1939 byla relativně malá a stále vycházela z 18liberního kanónu, který pamatuje léta první světové války. Nutno však dodat, že stav věcí se rychle měnil. V roce 1941 byla do výzbroje uvedena 114mm BL 4,5 palcová střední zbraň a v roce 1942 velmi úspěšná BL 5,5 palcová pistole kal.140 mm. Páteří těžkého dělostřelectva byla naopak upravená houfnice BL ráže 183 mm 7,2 palce. Sluší se dodat, že britské dělostřelectvo bylo od počátku 2. světové války plně motorizované, což jej pozitivně odlišovalo od německého dělostřelectva, které bylo stále z velké části založeno na koňské trakci. Za zmínku stojí, že od roku 1940 byla základní jednotkou britského polního dělostřelectva baterie skládající se ze 6 děl a pozdějších 8 děl. Další výhodou bylo zavedení předsunutých dělostřeleckých pozorovatelů (anglická zkratka FOO), kteří si mohli vyžádat dělostřeleckou podporu nejen od vlastní baterie, ale i od plukovního či divizního dělostřelectva. Tento prvek, stejně jako mnoho dalších (např. vysoká mobilita, dobrá vycvičenost, dobrá komunikace, dobrá výzbroj) znamenal, že britské polní dělostřelectvo se během druhé světové války (zejména v období 1943-1945) vyznačovalo vysokou flexibilitou provozu a bylo schopen účinně podporovat vlastní pěchotu nebo mechanizované jednotky.
Dělo Ordnance Quick-Firing (QF) 17liberní Kalibr 76,2 mm vstoupil do služby u britské armády v roce 1943. Jednalo se o klasické tažené protitankové dělo, určené od samého počátku pro boj i s nejtěžšími obrněnými německými vozidly té doby (1943). V průběhu služby se ukázalo, že je to pravděpodobně nejlepší spojenecké protitankové dělo. o vybavení spojeneckých sil. 17liberní dělo bylo také namontováno na několika spojeneckých vozidlech - například na tanku Sherman Firefly. Toto dělo používalo několik typů střel. Jednou z takových střel byla APC (ang. Armor Piercing Capped), který však využívaly pouze posádky tanků Sherman Firefly. Dalším typem střely byla APCBC - konstrukčně podobná americké M62A1 pro tank M1 Tank Gun - která dokázala prorazit 150 mm pancíře na vzdálenost 1000 metrů. Významnou změnou kvality bylo použití střely APDS, tedy protitankové sabotážní střely, která teoreticky mohla prorazit až 233 mm pancíře ze vzdálenosti 1000 metrů, v praxi však byla tato hodnota o něco nižší. Tato střela začala do výzbroje vstupovat na začátku července 1944. Za zmínku stojí náboj typu HE, který se však vzhledem k úkolům 17liberního děla používal méně často než výše uvedené typy nábojů.