Rozhodující vliv na utváření organizace a taktiky německé pěchoty před vypuknutím 2. světové války měly jednak zkušenosti z předchozí světové války, ale také teoretické práce vzniklé ve 20. a 30. letech 20. století, které často zdůraznil nutnost vnímat německou pěchotu jako nástroj vedení útočné války. To ovlivnilo jak vybavení, tak organizaci německé pěší divize, která se během zářijového tažení roku 1939 skládala ze 3 pěších pluků, z nichž každý byl rozdělen na 3 pěší prapory, dělostřeleckou rotu a protitankovou rotu. Kromě toho existovaly četné podpůrné jednotky, včetně: dělostřeleckého pluku se 4 dělostřeleckými eskadrami (včetně jedné těžké), protitankovým praporem, sapérským praporem a komunikačním praporem. Celkem tedy tzv. pěší divize V první mobilizační vlně mělo výraznou dělostřeleckou složku asi 17 700 lidí, ale byla také hojně vybavena kulomety. Mělo také moderní a účinné – na tehdejší dobu – prostředky komunikace a velení. V průběhu války prošly pěší divize transformací - v roce 1943 byly některé z nich přeměněny na divize obrněných granátníků. Standardní oddíl "tradiční" pěchoty však od roku 1943 tvořilo cca 12 500 mužů (a ne cca 17 700 jako v roce 1939) a byla v něm redukována i její dělostřelecká složka – zejména těžké dělostřelectvo, přičemž její proti- obrana tanku byla výrazně vylepšena. Předpokládá se, že za celou druhou světovou válku sloužilo ve Wehrmachtu asi 350 pěších divizí.
T-34 byl sovětský střední tank z druhé světové války a poválečného období.
První prototypy byly postaveny v letech 1937-1940 a sériová výroba v SSSR probíhala v letech 1940-1957. V jejím průběhu bylo postaveno asi 84 000 vozidel tohoto typu, což z T-34 dělá jeden z nejvyráběnějších tanků v historii! Pohon obstarával jediný motor V-2-34 s výkonem 500 koní. Délka vozu - ve verzi T34 / 76 - byla 6,68 m, šířka 3 metry. Výzbroj tvořilo 76,2 mm dělo F-34 a dva kulomety DT ráže 7,62 mm. Hlavní výzbrojí verze T-34/85 bylo 85mm dělo ZIS-S-53.
T-34 je bezesporu jedním z nejslavnějších tanků v historii druhé světové války i vojenství obecně, představuje specifický symbol sovětského vítězství ve válce s Třetí říší. Vozidlo bylo vyvinuto pro potřeby Rudé armády jako nástupce tzv stíhací tanky z řady BT (BT-5 a BT-7), ale také tank T-26. Práce na voze začaly v roce 1937 ve speciální konstrukční kanceláři v továrně na parní stroje v Charkově. Zpočátku práce řídil Ing. Adolf Dik (udělal i první skici nového vozu) a po jeho zatčení sovětskými bezpečnostními orgány řídil práci Michail Koszkin. Zpočátku bylo vozidlo označeno jako A-20. Rychle však byl postaven druhý prototyp (A-32) s hlavní výzbrojí v podobě 76,2 mm kanónu a mnohem silnějším čelním pancířem. Právě druhý prototyp byl nakonec přijat do výroby. Dá se předpokládat, že při uvedení do výzbroje byl TT-34 v mnoha ohledech velmi úspěšným tankem. Vyznačoval se – stejně jako v roce 1940 – velmi silnou výzbrojí, měl dobře profilované pancéřování založené na šikmých pancéřových plátech a také velmi vysokou pohyblivost a jízdní vlastnosti v terénu. Mezi nevýhody patří velmi špatná ergonomie vozu a ne nejlepší optika použitá u prvních výrobních šarží. Navzdory těmto nedostatkům, když se T-34 objevil na východní frontě, byla německá vojska značně překvapena. Vysoké celkové hodnocení T-34 a jeho bojové hodnoty předurčily jeho sériovou výrobu a učinily z něj základní tank Rudé armády během bojů v letech 1942-1945. Vedly také k dalším konstrukčním vylepšením, např. v roce 1942 se objevila nová šestiboká věž zlepšující kvalitu práce členů posádky s velitelskou kopulí. Vylepšen byl také motor a převodovka. V roce 1944 byl do výzbroje zaveden model T-34/85 se zcela novou třímístnou věží a hlavní výzbrojí v podobě 85mm kanónu. Tank T-34 bojoval prakticky ve všech hlavních bitvách mezi Rudou armádou a Wehrmachtem na východní frontě v letech 1941-1945: počínaje bitvou o Moskvu, přes bitvy u Stalingradu a Kurska, operaci Bagration až po dobytí Berlín. Po roce 1945 byl tank T-34 stále v provozu, byl také hojně vyvážen mimo SSSR do zemí jako Československo, Polsko, východní Německo, Maďarsko a Sýrie.
IS-2 je sovětský těžký tank z druhé světové války. První prototypy tohoto vozidla byly vyrobeny v roce 1943 a ve stejném roce vstoupily do služby. V průběhu výroby bylo vyrobeno 3400-3600 vozidel tohoto typu. Bojová hmotnost tanku byla až 46 tun. O pohon se staral jediný vznětový motor W-2-IS o výkonu až 520 HP. Základní výzbroj tvořilo 122 mm kanón D-25T a 3-4 kulomety: 1 puška DSzK ráže 12,7 mm a 2-3 pušky 7,62 mm DT.
IS-2 byl vyvinut jako vývoj tanku IS-1 a hlavním rozdílem mezi oběma věžemi bylo použití mnohem výkonnější výzbroje v IS-2, tedy 122mm děla. To umožnilo IS-2 zapojit se do celkem rovnocenného boje s německými vozidly PzKpfw. V a VI, jakož i k účinné podpoře útoku vlastní pěchoty. Již v průběhu 2. světové války byla modernizována základní verze IS-2 nesoucí označení IS-2M, která se vyznačovala mimo jiné použitím: poloautomatického klínového zámku, zlepšujícího rychlost palby , stejně jako výměna předních pancéřových plátů na trupu. Tanky IS-2 se v období 1943-1945 ukázaly jako velmi užitečné těžké tanky s vysokou bojovou hodnotou. Sluší se dodat, že se zformovaly téměř výhradně do samostatných gardových těžkých tankových pluků.
Pz.Kpfw VI (Sd.Kfz.181) Tiger je německý těžký tank z druhé světové války, jedno z nejznámějších bojových vozidel té doby. Velení německé Panzerwaffe mělo nápad na vytvoření těžkého tanku už od začátku války, ale první pokusy v podobě staletého tanku Neubaufahrzeuge se ukázaly jako neúspěšné. V letech 1939 a 1940 byly vedeny neúčinně, ale po střetu na východní frontě s T-34 a KW-1 se práce na novém těžkém tanku urychlily. Prototyp nového tanku pod označením VK 4501 (H) prošel 20. dubna 1942 polními zkouškami za přítomnosti Adolfa Hitlera a krátce poté byl uveden do sériové výroby. První produkční verze byly označeny Pz.Kpfw VI Ausf.H1 (později Ausf.E). V průběhu výroby, v letech 1942-1945, byl tank systematicky upravován např. přidáním prachových filtrů Feifell, jiným umístěním světlometů, modernizací optického zařízení, změnami na velitelské věži atd. Pohon byl zajištěn 12válcovým karburátorovým motorem Maybach HL230 P45 o výkonu 700 HP. Tank Pz.Kpfw VI, i když neměl tak tvarovanou přední část trupu jako T-34 nebo Pantera, byl silně pancéřované vozidlo (čelní pancíř až 120 mm), vyzbrojené velmi účinným kanónem KwK 36 L / 56 88 mm. , který si vysloužil pověst nejúčinnějšího tanku druhé světové války. Bylo to vozidlo mnohem lepší než spojenecký M4 nebo Churchill a sovětský T-34/76. Mohl také snadno bojovat s IS-2 nebo M-26 a předčil je účinností hlavní výzbroje. Na druhou stranu měl Pz.Kpfw VI některé nevýhody - za prvé byl extrémně časově náročný na výrobu a měl velmi komplikované zavěšení. V pozdějším období války se také zhoršila kvalita zbroje Tiger, což bylo důsledkem nedostatečného přístupu německé ekonomiky k nalezištím molybdenu. Navzdory těmto nevýhodám se Tiger na bitevních polích ukázal jako velmi účinná zbraň. Úspěšně bojoval v Tunisku, Kurském oblouku, Normandii a na východní frontě. Technické údaje: délka (s hlavní): 8,45 m, šířka: 3,7 m, výška: 2,93 m, výkon motoru: 700 KM, hmotnost: 56,9 t, dojezd (na silnici): 100 km, maximální rychlost (na silnici) ) : 38 km/h, výzbroj: 1 kanón KwK 36 L / 56 ráže 88 mm, 3 kulomety MG 34 ráže 7,92 mm.ZIS-3 je sovětský 76,2mm kanón známý pod označením "76,2mm kanón wz.1942". Ačkoli zbraň vstoupila do služby již v roce 1941, byla oficiálně zařazena do stavu Rudé armády v únoru 1942, odtud toto označení. V průběhu sériové výroby bylo vytvořeno přes 50 000 pracovních míst. kusů této zbraně, široce považované za jeden z nejlepších kanónů své třídy během druhé světové války. ZIS-3 plnila několik funkcí: od podpory operací pěchoty, přes palbu z protitankové palby až po roli protitankového děla. Ve všech si vedla velmi dobře. Poprvé ve velkém měřítku byl ZIS-3 použit v bitvě u Stalingradu (1942/1943). V roce 1942 byla představena velmi účinná podkaliberní munice, která byla v roce 1943 masově použita u Kurska. ZIS-3 byla také používána jako záchytná zbraň Třetí říší a Rumunskem, které dokonce zahájilo výrobu této zbraně poté, co byla překalibrována! ZIS-3 byl také primární zbraní vozidel SU-76 a SU-76M. Technické údaje: délka hlavně: 3169 mm, dostřel: 13290 m, ráže: 76,2 mm, bojová hmotnost: 1200 kg, počáteční rychlost: 680 m/s, rychlost střelby: 25 rotací/min.
Ve 20. a zejména ve 30. letech 20. století prošla Rudá armáda prudkým rozvojem z hlediska rozšiřování svých postů a také rostoucí saturace technickými zbraněmi, především obrněnými. Přesto byla pěchota primárním a početně největším prvkem Rudé armády. Intenzivní kvantitativní vývoj tohoto typu zbraně začal na přelomu let 1929/1930. V roce 1939, ještě před agresí proti Polsku, byla sovětská pěchota zformována do 173 divizí (tzv. střeleckých divizí), z nichž většina byla seskupena do 43 sborů. Sluší se dodat, že po zářijovém tažení v roce 1939 se tento počet ještě zvýšil. Sovětskou střeleckou divizi v roce 1941 tvořily tři střelecké pluky (každý tři prapory), dělostřelecký pluk, po protitankové a protiletadlové dělostřelecké divizi a také průzkumné a spojovací prapory. Celkem to čítalo asi 14 500 lidí. V roce 1945 však toto postavení prošlo výraznými změnami, které vedly k divizi přibližně 11 500-12 000 lidí, skládající se ze tří pěších pluků, dělostřelecké brigády skládající se ze tří pluků, samohybné dělostřelecké eskadry a mnoha podpůrných jednotek, včetně protitankových , protiletadlové zbraně nebo komunikace. Výrazně se také zvýšila saturace pěchotních jednotek strojními zbraněmi - například u samopalů APsZ 41, později APsZ 43.