28. pěší divize (německy 28 Infanterie-Division) byla zformována v roce 1935 s Wrocław jako umístěním štábu. V roce 1941 byla přeměněna na 28. lehkou pěší divizi a v roce 1942 na 28. střeleckou divizi (německy: 28. Jäger-Division). Divize zahájila svou bojovou cestu během zářijového tažení v roce 1939 bojem v oblasti Dunajec a Nida a později v oblasti Tomasz Lubelski. Během tzv podivné války, obsadil německý Západní val. Zúčastnila se západního tažení, bojovala v jižní Belgii a Francii. Mimo jiné sváděla těžké bitvy o pevnost Maubeuge. Do začátku června 1941 plnila okupační úkoly ve Francii. Během operace Barbarossa bojoval v oblasti Grodno a na řece Daugava a zvláště tvrdě bojoval u Wiaźmie. Začátkem listopadu byla v důsledku utrpěných ztrát převedena do Francie a přeměněna na 28. lehkou pěší divizi. V únoru 1942 se vrací na frontu a bojuje u Sevastopolu. V červenci 1942 jednotka opět mění název a stává se 28. střeleckou divizí a je převelena ke skupině armád "Sever", kde bojuje mimo jiné u Wołkhówa. Bojoval na severním úseku východní fronty až do začátku roku 1944. V létě 1944 byla divize umístěna ve východním Prusku. Jednotka je rozdrcena na přelomu března a dubna 1945 v průběhu bojů v dnešní Kaliningradské oblasti.
Pěchota byla nejpočetnější a jednou z nejdůležitějších formací v polských ozbrojených silách v meziválečném období a během zářijového tažení. Během zářijového tažení roku 1939 byla základní operační jednotkou polské pěchoty - jako téměř v každé evropské armádě té doby - divize, která měla po mobilizaci dosáhnout cca 16 500 vojáků. Jeho základní údernou silou byly tři pěší pluky, podporované protiletadlovým a protitankovým dělostřelectvem (27 kanónů ráže 37 mm v plném provozu) a lehkým a těžkým dělostřelectvem (24 nebo 12 kanónů ráže 75 mm v plném provozu, 12 nebo 24 100 mm kanóny , 3 kanóny 105 mm a 3 houfnice 155 mm). Sluší se dodat, že polská pěší divize vykazovala oproti německé divizi mnoho nedostatků. Předně měla méně kulometů a především lehké a těžké dělostřelectvo. Ten byl navíc v případě Wehrmachtu výrazně lépe vybaven motorovými vozidly, což zlepšilo jejich mobilitu a mělo mnohem lepší komunikační a komunikační prostředky. Například: německá pěší divize měla 938 vozů na plný úvazek, zatímco polská - pouze 76 motorových vozidel! To se promítlo do efektivity obou formací na bojišti, stejně jako do jejich palebné síly a mobility.
Rozhodující vliv na utváření organizace a taktiky německé pěchoty před vypuknutím 2. světové války měly jednak zkušenosti z předchozí světové války, ale také teoretické práce vzniklé ve 20. a 30. letech 20. století, které často zdůraznil nutnost vnímat německou pěchotu jako nástroj vedení útočné války. To ovlivnilo jak vybavení, tak organizaci německé pěší divize, která se během zářijového tažení roku 1939 skládala ze 3 pěších pluků, z nichž každý byl rozdělen na 3 pěší prapory, dělostřeleckou rotu a protitankovou rotu. Kromě toho existovaly četné podpůrné jednotky, včetně: dělostřeleckého pluku se 4 dělostřeleckými eskadrami (včetně jedné těžké), protitankovým praporem, sapérským praporem a komunikačním praporem. Celkem tedy tzv. pěší divize V první mobilizační vlně mělo výraznou dělostřeleckou složku asi 17 700 lidí, ale byla také hojně vybavena kulomety. Mělo také moderní a účinné – na tehdejší dobu – prostředky komunikace a velení. V průběhu války prošly pěší divize transformací - v roce 1943 byly některé z nich přeměněny na divize obrněných granátníků. Standardní oddíl "tradiční" pěchoty však od roku 1943 tvořilo cca 12 500 mužů (a ne cca 17 700 jako v roce 1939) a byla v něm redukována i její dělostřelecká složka – zejména těžké dělostřelectvo, přičemž její proti- obrana tanku byla výrazně vylepšena. Předpokládá se, že za celou druhou světovou válku sloužilo ve Wehrmachtu asi 350 pěších divizí.