Bitva o Remagen Bitva u Remagenu), nebo spíše boj o udržení Ludendorffského mostu na Rýně, se odehrál mezi 7. a 25. březnem 1945. Boje o zmíněný most nacházející se na území dnešní spolkové země Porýní-Falc v západním Německu svedly mezi 1. americkou armádou pod velením generála Hodgese a německou 7. armádou pod velením generála Brandenbergera. Na americké straně se jako nejdůležitější jednotka v průběhu této bitvy ukázala 9. tanková divize, které se 7. března 1945 podařilo zachytit Němci neponičený Ludendorffův most. Tento most měl velký strategický význam, protože díky své velikosti umožňoval poměrně rychlý přesun významných spojeneckých sil na druhý břeh Rýna. Německá strana samozřejmě podnikala různé pokusy o zničení této konstrukce – od palby z velmi těžkých 600mm minometů, přes střelbu raketami V-2 a letecké bombardování, až po použití speciálních potápěčů. Most se však zřítil až 17. března. To však tehdy příliš nevadilo, protože americká strana převedla na východní břeh Rýna dostatečné množství sil a prostředků, které jí umožňovaly odrážet německé pozemní protiútoky, a poté pokračovat v ofenzivě hluboko do Německa.
Již po prvních zkušenostech z bojů v severní Africe na přelomu let 1942-1943 změnila americká armáda postavení americké pěší divize. Od roku 1943 měla každá pěší divize tři pěší pluky na plný úvazek, postupně složené ze tří pěších praporů. Kromě toho byly součástí pěšího pluku i další jednotky, např.: protitanková rota, dělostřelecká rota nebo štábní rota. Celkem čítal pěší pluk americké armády přibližně 3100 vojáků. Je třeba také připomenout, že součástí divize byla i silná dělostřelecká složka skládající se ze čtyř dělostřeleckých praporů – 3 lehkých a 1 středního, nejčastěji vyzbrojených houfnicemi ráže 105 a 155 mm. Dále zde byl mimo jiné ženijní prapor, opravárenská rota, průzkumná jednotka a četa Vojenské policie. Celkem měla americká pěší divize od roku 1943 přibližně 14 200 lidí. Poměrně jasně dominovala dělostřelectvu nad německou divizí a měla mnohem lepší a především plně motorizované dopravní prostředky, což z ní činilo vysoce mobilní taktickou formaci. Měla také mnohem bohatší "individuální" protitankové zbraně v podobě velkého množství odpalovačů bazuky, kterých bylo v celé divizi přes 500 kusů.