Ruská armáda na konci 18. století byla pravděpodobně největší a dá se říci, že jedna z nejsilnějších armád v Evropě. Za vlády Kateřiny II. Veliké (1762-1796) získala několik důležitých vítězství v průběhu válek s Tureckem, vyhrála válku s Polskem v roce 1792 a zasloužila se o potlačení Kościuszkova povstání v roce 1794. Mnohé z nich zažil jeden z nejlepších ruských vůdců v dějinách Ruska – Alexandr Suvorov, který si zakládal na rychlosti jednání, obratném manévrování vlastními silami, ale kladl důraz i na výcvik vlastních jednotek. Další věcí je, že často zvítězil díky výhodě vlastních jednotek. Tento dobrý velitel však roku 1800 zemřel a celý ruský důstojnický sbor se jen stěží proslavil dobrým výcvikem nebo vysokou profesionalitou. Ve všeobecných bojích (u Slavkova a u Fridricha) měl na velení ruské armády negativní vliv i car Alexandr I., který u Slavkova neakceptoval správné poznámky Michaila Kutuzova, který kritizoval plán bitvy, a v důsledku neshod a zranění osob, nesvěřil mu velení bitvy u Fridricha. Mnoho také nasvědčuje tomu, že plán tažení z roku 1812, který zahrnoval vtažení francouzských jednotek hluboko do carského státu, byl vypracován ad hoc a ruské velení s ním nemuselo od samého počátku počítat. To jsou však pouze domněnky. Nicméně v průběhu tohoto tažení byli nejvýznamnějšími ruskými důstojníky například Michail Kutuzov, Matvei Platov a Michail Barclay de Tolly. V průběhu tohoto tažení v roce 1812 za obrovské a rozhodné podpory "generála Frosta" zvítězili Rusové, ale v průběhu tažení v letech 1813-1815 se ruský důstojnický sbor ukázal jako docela dobrý a dokázal docela dovedně spolupracovat se svými spojenci.
Výcvik nižších a vyšších důstojníků v rakouské armádě se poměrně výrazně změnil po porážkách ve válce o rakouské dědictví (1740-1748) a po sedmileté válce (1756-1763) - mimo jiné od 50. let 19. století. vznikly první válečné akademie v Rakousku. Přes teoreticky dobrou učitelskou základnu však rakouský důstojnický sbor na pokraji válek s revoluční Francií (1792-1799) a napoleonských válek (1799-1815) nevypadal příliš dobře. V roce 1792 sloužilo v rakouské armádě asi 350 generálů a 13 polních maršálů. Jejich průměrný věk byl vysoký a mnozí z nich vděčili za své povýšení rodinným vztahům a dvorským intrikám, nikoli vůdčím schopnostem. Všechny tyto nedostatky se soustředily v průběhu italského tažení v letech 1796-1797, kdy rakouská vojska pod velením polního maršála Wurmsera (mimochodem docela dobrého velitele) byla rozdrcena Francouzi v sérii bitev - mj. Castiglione (1796). Úplnou porážkou skončilo i tažení roku 1805, poznamenané potupnou porážkou u Slavkova (1805). Po roce 1805 prošla rakouská armáda některými reformami a jedním z jejích nejvýznamnějších důstojníků byl arcivévoda Karel - pravděpodobně nejlepší vysoký důstojník rakouské armády za napoleonských válek, vítěz např. z Curychu (první bitva u Curychu, června 1799). Nicméně i přes to byla v roce 1809 znovu poražena v bitvě u Wagramu. Po roce 1809 byli nejvýznamnějšími vysokými důstojníky rakouské armády např. Schwarzenberg a Radecký.