Německo (nejprve jako Výmarská republika a později jako Třetí říše), přestože bylo jednou z největších ekonomik v meziválečné Evropě, nemělo ve své společnosti ohromující stupeň motorizace. Slavný projekt lidového vozu (německy Volkswagen) začal krátce před vypuknutím druhé světové války a vlastně – pro civilní účely – začal fungovat až po roce 1945. Německý průmysl jako celek byl také jasně horší než jeho americký konkurent, pokud jde o efektivitu nebo použité výrobní techniky. Je třeba pamatovat i na nutnost dovážet velké množství ropy tehdejším Německem. To vše samozřejmě ovlivnilo stupeň motorizace Wehrmachtu. Na jedné straně měla plně mechanizované a motorizované obrněné a lehké divize. Také několik typů podpůrných jednotek v pěších divizích (zejména dělostřelecké a komunikační) bylo plně nebo převážně motorizovaných, ale hlavním dopravním prostředkem pro zásobování ve Wehrmachtu byla stále koňská trakce. Navíc i přes snahy o sjednocení německého vozového parku a zavedení úspěšných nákladních vozidel (např. Opel Blitz) a terénních vozidel (např. Schiwamwagen nebo Kübelwagen) byl počet typů automobilů používaných ve Wehrmachtu značný. Samozřejmě to ovlivnilo tempo oprav, dopravy atd. Na rozdíl od všeobecného mínění je těžké celý Wehrmacht za 2. světové války nazvat plně motorizovanou nebo mechanizovanou armádou. V této oblasti jednoznačně ustoupila britské armádě a americké armádě.
Sd.Kfz 251 byl německý, střední, polopásový obrněný transport z druhé světové války. První prototypy vozidla byly vyrobeny v roce 1935 a sériová výroba pokračovala v letech 1939-1945 a skončila výrobou asi 14 500 kusů. Sd.Kfz 251 byl poháněn šestiválcovým motorem Maybach HL 42 TURKM s výkonem 100 hp .
Sd.Kfz 251 byl vyvinut jako nový, základní polopásový transportér německých ozbrojených sil. Jeho konstrukce vycházela z těžkého tahače Sd.Kfz.11 s několika změněnými prvky na upraveném podvozku: byla přidána nová palivová nádrž, umístění volantu a přepracován byl výfukový systém. V průběhu sériové výroby vznikly čtyři základní verze Sd.Kfz 251 (Ausf. A, B, C a D), nicméně z hlediska detailů souvisejících s výrobním procesem (zejména verze C) a mírně odlišné uspořádání prvků uvnitř trupu. Během 2. světové války vzniklo více než 20 variant a verzí Sd.Kfz 251. Chronologickou první byl Sd.Kfz 251/1, což byla základní verze, vyzbrojená dvěma kulomety MG34 nebo MG42 a schopná nést až 10 výsadkových jednotek. V roce 1941 byla vyvinuta verze Sd.Kfz 251/2 vyzbrojená 80mm minometem. Existovala i verze Sd.Kfz 251/3, což bylo komunikační a radiokomunikační vozidlo s různými sestavami radiostanic a antén. V roce 1942 byla vyvinuta varianta Sd.Kfz 251/9 Stummel vyzbrojená 75mm dělem StuK 37 s krátkou hlavní. Zajímavější verze byly Sd.Kfz 251/16 se dvěma plamenomety nebo Sd.Kfz 251/20 UHU vybavené zářičem infračerveného záření a určené k zaměřování v noci. Auta Sd.Kfz 251 všech verzí sloužil především u obrněných divizí a obrněných granátníků prakticky na všech frontách 2. světové války: od zářijového tažení (1939), přes tažení ve Francii (1940), boje na Balkáně a v severní Africe (1941 -1943) po bojích na východní (1941-1945) a západní (1944-1945) frontě.
Kfz.2 je německý, lehký, vojenský terénní vůz z meziválečného období a druhé světové války. Výroba vozu probíhala v letech 1936-1943. Díky tomu bylo vyrobeno asi 13 000 vozů tohoto typu. O pohon se – nejčastěji – staral jediný 4válcový motor Stöewer o objemu 2 litry a výkonu 50 HP. Vůz byl dlouhý asi 3,9 metru s rozvorem 2,4 metru. Kfz.2 navrhl a vyrobil Stöewer, ale později začaly licenční výrobu také BMW a Hanomag. Zajímavé je, že vozidla vyrobená v jednotlivých závodech se od sebe lišila například pohonnou jednotkou. Z velké části byly vyráběné jednotky s pohonem všech kol. Vozy měly také karoserii pouze se třemi dveřmi: dvoje vlevo a jedny dveře vpravo. Vozidla tohoto typu byla používána především jako radiokomunikační vozidla (německy Funkkraftwagen). Vozy Kfz.2 byly nasazeny prakticky na všech frontách 2. světové války, včetně bojů na východní frontě.