Německá zkušenost z 1. světové války jasně ukázala velkou roli dělostřelectva na bojišti a často i rozhodující vliv, který dělostřelectvo na pěchotu mělo. Zároveň však omezení Versailleské smlouvy z roku 1919 bránila ve 20. letech v Německu vývoji tohoto typu zbraní, a zejména - zavádění těžkého dělostřelectva do liniových jednotek. Tento stav se změnil po převzetí moci nacisty v roce 1933, kdy začal proces prakticky neomezeného zbrojení. Mnoho z dříve vyvinutých modelů zbraní šlo do široké výroby. Poté (po roce 1933) bylo uvedeno do provozu několik nových typů zbraní ve skutečně velkém měřítku, včetně: 10,5 cm leFH 18 popř 15 cm SIG 33, tedy základní lehká a těžká houfnice německé pěchoty za 2. světové války. Sluší se dodat, že německá armáda přikládala velký význam úloze dělostřelectva (zejména těžkého) na bojišti. Například při vypuknutí druhé světové války měla německá pěší divize na skladě 20 75mm lehkých pěchotních děl, 6 150mm těžkých děl, 36 105mm lehkých houfnic a 12 150mm těžkých houfnic. Za zmínku stojí, že německá taktika použití dělostřelectva kladla důraz především na přesnost střelby, což se následně negativně projevilo na rychlosti vstupu do akce.
T-34 byl sovětský střední tank z druhé světové války a poválečného období.
První prototypy byly postaveny v letech 1937-1940 a sériová výroba v SSSR probíhala v letech 1940-1957. V jejím průběhu bylo postaveno asi 84 000 vozidel tohoto typu, což z T-34 dělá jeden z nejvyráběnějších tanků v historii! Pohon obstarával jediný motor V-2-34 s výkonem 500 koní. Délka vozu - ve verzi T34 / 76 - byla 6,68 m, šířka 3 metry. Výzbroj tvořilo 76,2 mm dělo F-34 a dva kulomety DT ráže 7,62 mm. Hlavní výzbrojí verze T-34/85 bylo 85mm dělo ZIS-S-53.
T-34 je bezesporu jedním z nejslavnějších tanků v historii druhé světové války i vojenství obecně, představuje specifický symbol sovětského vítězství ve válce s Třetí říší. Vozidlo bylo vyvinuto pro potřeby Rudé armády jako nástupce tzv stíhací tanky z řady BT (BT-5 a BT-7), ale také tank T-26. Práce na voze začaly v roce 1937 ve speciální konstrukční kanceláři v továrně na parní stroje v Charkově. Zpočátku práce řídil Ing. Adolf Dik (udělal i první skici nového vozu) a po jeho zatčení sovětskými bezpečnostními orgány řídil práci Michail Koszkin. Zpočátku bylo vozidlo označeno jako A-20. Rychle však byl postaven druhý prototyp (A-32) s hlavní výzbrojí v podobě 76,2 mm kanónu a mnohem silnějším čelním pancířem. Právě druhý prototyp byl nakonec přijat do výroby. Dá se předpokládat, že při uvedení do výzbroje byl TT-34 v mnoha ohledech velmi úspěšným tankem. Vyznačoval se – stejně jako v roce 1940 – velmi silnou výzbrojí, měl dobře profilované pancéřování založené na šikmých pancéřových plátech a také velmi vysokou pohyblivost a jízdní vlastnosti v terénu. Mezi nevýhody patří velmi špatná ergonomie vozu a ne nejlepší optika použitá u prvních výrobních šarží. Navzdory těmto nedostatkům, když se T-34 objevil na východní frontě, byla německá vojska značně překvapena. Vysoké celkové hodnocení T-34 a jeho bojové hodnoty předurčily jeho sériovou výrobu a učinily z něj základní tank Rudé armády během bojů v letech 1942-1945. Vedly také k dalším konstrukčním vylepšením, např. v roce 1942 se objevila nová šestiboká věž zlepšující kvalitu práce členů posádky s velitelskou kopulí. Vylepšen byl také motor a převodovka. V roce 1944 byl do výzbroje zaveden model T-34/85 se zcela novou třímístnou věží a hlavní výzbrojí v podobě 85mm kanónu. Tank T-34 bojoval prakticky ve všech hlavních bitvách mezi Rudou armádou a Wehrmachtem na východní frontě v letech 1941-1945: počínaje bitvou o Moskvu, přes bitvy u Stalingradu a Kurska, operaci Bagration až po dobytí Berlín. Po roce 1945 byl tank T-34 stále v provozu, byl také hojně vyvážen mimo SSSR do zemí jako Československo, Polsko, východní Německo, Maďarsko a Sýrie.
Bitva u Kurska (německý kódový název: Operace Zitadelle) je všeobecně uznávána – ne zcela přesně – jako největší obrněná bitva ve druhé světové válce a největší obrněná bitva na východní frontě. Stalo se tak po německé porážce u Stalingradu v únoru 1943, ale také po úspěšné německé protiofenzívě u Charkova v březnu téhož roku. Německá strana, která se zapojila do bitvy, počítala s plným převzetím strategické iniciativy, s úkolem sovětské strany s co největšími ztrátami, jakož i s vsuvkou sovětské ofenzívy očekávané v létě 1943. Rudá armáda zaujala obranný postoj a snažila se v počáteční fázi operace vykrvácet útočící Němce a poté přejít do protiofenzívy. Bitva na Kurském oblouku začala 5. července 1943 a spolu se sovětskými operacemi Orłowo a Belgorod trvala až do 23. srpna téhož roku. V jejím průběhu, i přes zapojení významných sil německé armády a nejnovějších tanků Tiger a Panther i stíhačů tanků Ferdinand, dosáhli vítězství Sověti, kteří se na tuto bitvu velmi dobře připravili, a přestože utrpěli obrovské ztráty - mohli přejít do protiofenzívy. Bitva u Kurska se ukázala být jedním ze zlomů druhé světové války. Odhaduje se, že v důsledku toho (od 5. července do 23. srpna) německá armáda ztratila cca 240 000 zabitých, raněných a zajatých vojáků, cca 1 300 tanků a cca 1 000 letadel. Ztráty Rudé armády byly nepochybně větší.
PAK36R