Fairey Fulmar je britský poloplášťový kovový dolnoplošník z druhé světové války. Konstrukce letounu byla vyvinuta na začátku roku 1938 a první let prototypu se uskutečnil 4. ledna 1940. Při stavbě strojů Fairey Fulmar byly využity zkušenosti a četné komponenty z bombardéru Battle téže společnosti. Navzdory tomu se Fulmar ukázal jako stroj velmi snadno pilotovatelný a především dosahoval předpokládaných parametrů. Letoun vstoupil do služby v květnu 1940 a byl navržen v roce 1945. Během války bylo vyrobeno 600 kusů Fulmarů ve třech variantách. První (Mk.I) je jednočlenná verze palubního stíhače. Druhý (Mk.II) byl lovecký stroj uzpůsobený k provozu z polních letišť. Oba byly poháněny motorem Rolls-Royce Merlin VIII o výkonu 1085 HP. Konečně poslední verze (NF. Mk.II) byla noční stíhačka poháněná motorem Rolls-Royce Merlin XXX. Během druhé světové války bojovaly letouny Fairey Fulmar především ve Středozemním moři a v malé míře (jako součást 803. perutě RAF) nad oblohou Cejlonu. Od roku 1943 je nahradily letouny Supermarine Spitfire Mk.V, upravené pro provoz z letadlových lodí. Technické údaje: délka: 12,25 m, rozpětí: 14,13 m, výška: 4,27 m, maximální rychlost: 438 km/h, rychlost stoupání: 6,15 m/s, maximální dolet: 1255 km, maximální strop 8300 m, výzbroj: pevná - 9 Vickerů Kulomety ráže 7,7 mm, závěsné - až 110 kg pumy.Revoluční konstrukce F4U Corsair vznikla v roce 1938 jako reakce na požadavek amerického námořnictva zkonstruovat vysokorychlostní stíhačku umístěnou na palubách letadlových lodí. Chance Vought se této výzvy chopil s cílem osadit nejvýkonnější z dostupných motorů (tj. motor Pratt-Whitney Double Wasp) do co nejmenšího draku letadla. Klíčové bylo umístit neohrabaný podvozek do obrácených, křivých křídel, která se stala charakteristickým znakem letadla. K letu prototypu došlo 29. května 1940 a americké námořnictvo dostalo svůj první sériový Corsair 31. července 1942. Testy prováděné americkým námořnictvem na letadlových lodích však odhalily některé nedostatky v konstrukci, což znamenalo, že první výrobní série letounů šla k perutím námořní pěchoty a operovala z pozemních základen. První jednotkou přijatou F-4 byl VMF-124 na Gudalcanalu. Rychle se ukázalo, že nový stroj definitivně překonává všechny nepřátelské stroje a v několika ohledech i F-6 Hellcat. Zároveň byl ale velmi náročný na pilotování a vyžadoval velkou pozornost při přistávání. Zajímavé je, že jen do 20 % misí Corsair startovalo z palub letadlových lodí a po téměř celou válku zůstaly především strojem námořní pěchoty. Po skončení druhé světové války zůstal F-4 Corsair v linii a zúčastnil se korejské války (1950-1953). Technické údaje (verze F4U-4): Maximální rychlost: 731 km/h, rychlost stoupání: 19,7 m/s, maximální dostup 12649 m, maximální dostřel: 1115 km, výzbroj: pevná - 6 kulometů M2, ráže 12, 7 mm a 4 20mm kanóny Browning, závěs - až 1800 kg pum.Hawker Hurricane je britský jednomotorový jednomotorový stíhací letoun kovové konstrukce s plátěnými prvky z druhé světové války. Hawker Hurricane, působící na všech frontách během druhé světové války, si vysloužil jméno jednoho z nejlepších a nejvšudypřítomnějších letounů té doby, a to jako stíhací i útočný letoun. Nejvýznamnější kartou v historii tohoto stroje však byl bezesporu jeho podíl na vítězství Angličanů v bitvě o Británii v roce 1940. Letadlo zkonstruované Sydney Cammem na žádost ministerstva obrany se mělo stát hlavní silou britské letecké flotily. Prototyp letounu poháněného motorem Rolls-Royce Merlin Mk.II poprvé vzlétl 6. listopadu 1935, pilotoval ho Georg Bulman. Zkoušky dopadly na výbornou a rychle bylo rozhodnuto objednat 600 strojů, z nichž první vstoupil do služby u 111. perutě RAF v prosinci 1937. Když Velká Británie 3. září 1939 vyhlásila válku nacistickému Německu, měla RAF připraveno k boji 19 perutí Hurricane, které zahájily svou vojenskou kariéru operacemi ve Francii a Norsku. V průběhu války vzniklo několik verzí tohoto velmi úspěšného letounu. První sériově vyráběná verze byla Mk.I s motorem Merlin III. Od roku 1940 se k jednotkám začaly dodávat verze Mk.II s novým motorem Merlin XX o výkonu 1280 HP. Právě tato verze jako první varianta Hurricanu plnila především úkoly útočné a bojové podpory. Jeho nejlepší variantou byl Hurricane Mk.IID, používaný min. v severoafrické kampani v roce 1942. Třetí verzí je Hurricane Mk.IV s novým motorem Merlin 24/27, 1620HP. Sloužil jako útočný stroj vyzbrojený bombami, neřízenými střelami a kanóny Vickers S až do roku 1944. Vyráběla se i námořní varianta (Sea Hurricane), která sloužila na letadlových lodích a na speciálně upravených obchodních lodích (Sea Hurricane Mk.IA). Technické údaje (verze Mk.IIC): délka: 9,84 m, rozpětí: 12,19 m, výška: 4 m, maximální rychlost: 547 km/h, stoupavost: 14,1 m/s, maximální dolet: 965 km, maximální dostup 10 970 m Výzbroj: pevná - 4 20mm kanóny Hispano Mk.II, závěs - až 460 kg pum.Fairey Barracuda bylo britské třímístné torpédo a bombardér, celokovový hornoplošník. Letoun byl postaven v konfiguraci horního křídla, která zajišťovala dobrou viditelnost a usnadňovala připevnění stropních zbraní. Prototyp takového letounu vzlétl 7. prosince 1940. Dosahoval maximální rychlosti 430 km/h! V květnu 1941. prototyp uskutečnil zkušební lety z paluby letadlové lodi HMS "Victorius". Po odstranění drobných závad na prototypu se začalo sériově vyrábět 24 letounů, označených v roce 1942 Fairey Barracuda Mk.I. Verzi Mk.I poháněl dvanáctiválcový řadový motor Rolls-Royce Merlin 30 o výkonu 1260 HP. O rok později, v roce 1943, se do výroby dostala další verze letounu, označená symbolem Mk.II. Měl nový motor Rolls-Royce Merlin 32 o výkonu 1680 HP. Ve srovnání se svým předchůdcem měl také zesílenou konstrukci draku. Jednalo se také o nejrozšířenější verzi Barracudy – vyrobeno bylo až 1688 exemplářů. V roce 1944 vznikla poslední sériově vyráběná verze Barracuda-Mark III. Byl to stroj určený pro operace ZOP, s centimetrovým radarem ASV Mk.X. Poslední verze, Mk.V, byla vyrobena pouze ve 30 exemplářích a disponovala novým výkonným motorem Rolls-Royce Griffon 37 2020 km. V období 1942-1945 bylo postaveno 2 602 letadel tohoto typu. Po druhé světové válce byl letoun Barracuda používán jako cvičný stroj. Technické údaje (verze Mk.II): Maximální rychlost: 367 km/h, rychlost stoupání: 4,23 m/s, maximální dostup 5080 m, praktický dostřel: 1104 km, výzbroj: pevná - dva kulomety Vickers ráže 7,7 mm, závěsné- torpéda o hmotnosti 740 kg nebo 820 kg pum.
Supermarine Seafire byla britská palubní stíhačka z druhé světové války a po druhé světové válce s celokovovou konstrukcí spodního křídla. Pohon zajištěn - v LF Mk. III - jeden motor Rolls-Royce Merlin 55M o výkonu 1 585 koní. K letu prototypu došlo v lednu 1942 a krátce na to byla zahájena sériová výroba, jejímž výsledkem bylo vytvoření asi 2 650 letounů tohoto typu. Palubní výzbroj - v Mk. III - sestával ze dvou 20mm kanónů Hispano a čtyř 7,7mm kulometů.
Letadlo Supermarine Seafire byla vývojová verze slavné stíhačky Spitfire, ale upravená pro provoz z letadlových lodí. Změny se týkaly především snížení hmotnosti letounu, použití skládacích křídel a brzdového háku a také zpevnění celé konstrukce. Pohonná jednotka se změnila, ačkoli stále šlo o motory Rolls-Royce. V průběhu sériové výroby vzniklo mnoho vývojových verzí tohoto letounu, např. Mk. IB (stíhací verze, jedna z prvních výrobních sérií, kterou byl přestavěný Spitfire Mk. V b), Mk. II C (lovecká verze se zesílenou konstrukcí a upravenou palubní výzbrojí), Mk. III (verze poháněná motorem Merlin 55). V roce 1946 byl Mk. XV s motorem Griffon VI. Letouny Supermarine Seafire přijaly svůj křest ohněm během operace Torch v listopadu 1942. Bojovali také během vylodění na Sicílii v roce 1943 a v Normandii v roce 1944. Sloužili také na Dálném východě v letech 1944-1945. V omezené míře se také účastnili počáteční fáze korejské války (1950-1953). Letouny tohoto typu sloužily také v ozbrojených silách Francie, Irska a Kanady.