FV 4034 Challenger 2 je moderní britský hlavní bojový tank 3. generace. První prototypy vozidla byly vyrobeny v roce 1991, sériová výroba pokračovala v letech 1993-2002 a skončila výrobou asi 450 exemplářů. Challenger 2 je poháněn motorem Perkins-Condor CV12 s výkonem 1200 koní . Základní verze vozidla je vyzbrojena jedním 120mm kulometem L30A1 a dvěma 7,62mm kulomety.
Challenger 2 v prvních fázích vývoje (polovina 80. let) byl zkonstruován jako soukromý podnik Vickers Defence Systems (nyní BAE Systems), který vycházel ze zkušeností získaných z provozu tanku Chieftain a – zejména – Challengeru 1, který Challenger 2 měl nahradit. Teprve na přelomu 80. a 90. let se o projekt začala zajímat britská armáda a vybrala si Challenger 2 jako svůj nový hlavní bojový tank. Tank Challenger 2 má velmi dobré pancéřování, používá kompozitní pancíř Chobham / Dorchester L2 a účinné 120mm dělo. Ustupuje však ostatním západním tankům 3. generace v oblasti ovladatelnosti a mobility, což je dáno vysokou hmotností vozu (63 tun v základní verzi, celých 75 tun ve verzi se zesíleným pancéřováním) a výkon motoru pouze 1200 k oproti motorům 1500. KM v M1 Abrams, Leclerc a Leopard 2. Tank Challenger 2 byl použit v boji během operace Pouštní bouře (1990-1991) a války s Irákem v roce 2003. Jediným uživatelem tohoto typu tanku - kromě britské armády - je Omán.
Druhá válka v Perském zálivu 2003 invaze do Iráku ) byl formálně zahájen 19. března 2003 a formálně skončil projevem amerického prezidenta George W. Bushe mladšího 1. května 2003. Je však třeba připomenout, že americké jednotky a země, které je podporují, oficiálně zůstaly v Iráku až do roku 2011. Hlavní příčinou konfliktu byla touha USA zničit zbraně hromadného ničení údajně vlastněné Irákem a údajné sponzorování mezinárodního terorismu ze strany země – slogan, který byl pro občana USA obzvláště oblíbený a důležitý po tragickém útoku z 11. , 2001. Na jedné straně barikády stála v průběhu této války vojska protiirácké koalice složená ze sil několika zemí (včetně Polska), ale především Spojených států, která v období březen-duben 2003 celkem cca 200 000. Postupem času se počty těchto sil měnily. Jejich protivníkem byly irácké síly odhadované na 350 000-380 000 vojáků. Paradoxně tedy měly irácké síly co do počtu převahu, ale byly jasně horší než koaliční síly na jiných úrovních válečného umění. Na rozdíl od první války v Zálivu se velení koaličních sil rozhodlo vést souběžně velmi intenzivní operace na zemi i ve vzduchu, zaměřené především na technologický pokrok vlastních sil, překvapení a rychlost akce. Hlavním cílem operace bylo zmocnit se Bagdádu v důsledku násilného nájezdu koaličních jednotek hluboko do Iráku. Sluší se dodat, že v průběhu této vysoce pohybové fáze války koaliční jednotky obcházely větší města, s výjimkou důležitých měst Basra. Během 21 dnů od zahájení útoku dosáhly jednotky koalice Bagdádu a 9. dubna 2003 bylo hlavní město Iráku formálně v rukou koaličních sil. Z čistě vojenského hlediska skončila válka naprostým úspěchem koaličních vojsk, dosaženým velmi rychle a s minimálními ztrátami. Z politického hlediska se to však ukázalo jako diskutabilní vítězství, ba co víc, angažovalo americké vojáky do dlouhodobých stabilizačních aktivit v Iráku, jejichž náklady – lidské i ekonomické – pravděpodobně převyšovaly náklady operace od března do dubna 2003.