Afrika Korps (celé německé jméno: Deutsches Afrikakorps, zkráceně DAK) je hovorově chápán jako souhrnný název německých pozemních jednotek bojujících v severní Africe v letech 1941-1943. Afrika Korps vznikl v únoru 1941 v důsledku bolestivých porážek, které utrpěla italská armáda během bojů s Brity v Africe na přelomu let 1940/1941. Jeho hlavním úkolem bylo přijít na pomoc italskému spojenci a zastavit postup britských jednotek v Libyi. Velitelem jednotky byl generál a později polní maršál Erwin Rommel. Zpočátku DAK tvořila pouze 5. lehká divize (později transformovaná na 21. obrněnou divizi), v květnu 1941 se k ní připojila 15. obrněná divize a na konci roku 1941 - 90. lehká divize. Nutno dodat, že již v polovině roku 1941 byla založena Panzergruppe Afrika v čele s Erwinem Rommelem a připojil se k ní Afrika Korps. Navzdory obranným úkolům přešla DAK (nebo šířeji Panzergruppe Afrika) velmi rychle po vylodění - z iniciativy svého velitele - do přísně útočných operací, které v letech 1941-1942 způsobily Britům sérii porážek v poušti. Právě tehdy však dostal její velitel přezdívku Pouštní liška. Zároveň však DAK od začátku trápily problémy se zásobováním, což se negativně podepsalo na jeho schopnosti vést útočné akce. Výraznou porážku utrpěl během druhé bitvy u El Alameinu (říjen-listopad 1942), která donutila DAK k ústupu až do Tuniska, ve kterém bojoval až do května 1943.
První tanky v německé armádě se objevily na konci 1. světové války - byly to stroje A7V. Po podepsání Versailleské smlouvy bylo německým ozbrojeným silám zakázáno vyvíjet obrněné zbraně, německá strana však tato omezení nectila a pancéřové zbraně tajně vyvíjela. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 se však tento vývoj stal plně oficiálním a v roce 1935 vznikla 1. obrněná divize. V období 1935-1939 vznikaly další divize, jejichž hlavní výzbrojí byly vozy Pz.Kpfw: I, II, III a IV. Jediná obrněná divize se v té době skládala z tankové brigády rozdělené na dva obrněné pluky, motorizovanou pěší brigádu a podpůrné jednotky, mimo jiné: průzkum, dělostřelectvo, protiletadlový a sapér. To sestávalo z asi 300 tanků na plný úvazek. Sluší se také dodat, že německé obrněné síly (německy: Panzerwaffe) byly vycvičeny a připraveny k realizaci doktríny bleskové války, a nikoli – jako v mnoha armádách té doby – k podpoře činnosti pěchoty. Proto byl při výcviku "pancerniaków" kladen důraz na zaměnitelnost funkcí, samostatnost v rozhodování důstojníků a poddůstojníků a nejlepší technické zvládnutí vlastněných tanků. To vše mělo za následek velké úspěchy německých obrněných zbraní v Polsku v roce 1939, ale především v západní Evropě v roce 1940. Také v průběhu bojů v severní Africe - zejména v období 1941-1942 - se německé obrněné síly ukázaly jako velmi těžký protivník. Před invazí do SSSR se počet německých obrněných divizí téměř zdvojnásobil, ale počet tanků v těchto jednotkách se snížil na cca 150-200 vozidel. Také v průběhu bojů na východní frontě - zejména v letech 1941-1942 - byly německé obrněné síly ve výcviku a organizaci nadřazeny svému sovětskému protivníkovi. Kontakt s takovými vozidly jako T-34 nebo KW-1 si však v letech 1942 a 1943 vynutil zavedení tanků Pz.Kpfw V a VI na linku. Rostoucí ztráty na východní frontě, stejně jako prohrané bitvy – u Stalingradu nebo Kurska – způsobily oslabení německé Panzerwaffe. Jeho struktura zahrnovala těžké tankové prapory (se 3 tankovými rotami) a v roce 1943 byly zřízeny divize obrněných granátníků. Stále jasnější byla také výhoda sovětské strany a od roku 1944 - potřeba současně bojovat proti sovětským jednotkám na východě a spojencům na západě. Předpokládá se také, že právě tehdy (v letech 1944-1945) byl výcvik německých obrněných sil slabší než v předchozím období a nepředstavoval na německé straně tak výraznou výhodu než dříve. Posledními rozsáhlými operacemi německé Panzerwaffe byly ofenzivy v Ardenách (1944-1945) a v Maďarsku (1945).