Rozhodující vliv na utváření organizace a taktiky německé pěchoty před vypuknutím 2. světové války měly jednak zkušenosti z předchozí světové války, ale také teoretické práce vzniklé ve 20. a 30. letech 20. století, které často zdůraznil nutnost vnímat německou pěchotu jako nástroj vedení útočné války. To ovlivnilo jak vybavení, tak organizaci německé pěší divize, která se během zářijového tažení roku 1939 skládala ze 3 pěších pluků, z nichž každý byl rozdělen na 3 pěší prapory, dělostřeleckou rotu a protitankovou rotu. Kromě toho existovaly četné podpůrné jednotky, včetně: dělostřeleckého pluku se 4 dělostřeleckými eskadrami (včetně jedné těžké), protitankovým praporem, sapérským praporem a komunikačním praporem. Celkem tedy tzv. pěší divize V první mobilizační vlně mělo výraznou dělostřeleckou složku asi 17 700 lidí, ale byla také hojně vybavena kulomety. Mělo také moderní a účinné – na tehdejší dobu – prostředky komunikace a velení. V průběhu války prošly pěší divize transformací - v roce 1943 byly některé z nich přeměněny na divize obrněných granátníků. Standardní oddíl "tradiční" pěchoty však od roku 1943 tvořilo cca 12 500 mužů (a ne cca 17 700 jako v roce 1939) a byla v něm redukována i její dělostřelecká složka – zejména těžké dělostřelectvo, přičemž její proti- obrana tanku byla výrazně vylepšena. Předpokládá se, že za celou druhou světovou válku sloužilo ve Wehrmachtu asi 350 pěších divizí.
Italské království vstoupilo do druhé světové války v roce 1940 ozbrojeným konfliktem s Francií a Velkou Británií. Hlavním typem italských pozemních ozbrojených sil byla pěchota, která na začátku války čítala 59 divizí. Sluší se dodat, že italské pěší divize prošly v roce 1938 hlubokou reorganizací. Jediná divize po takové reorganizaci byla povolána z italského " Divisione binaria". Tato reorganizace byla založena na zavedení divize složené ze dvou pěších pluků, namísto tří, která se používala například v německé armádě. Italská pěší divize navíc měla (po roce 1938) podpůrné dělostřelecké pluky, minometný prapor, ženijní prapor a rotu protitankových děl. Samozřejmě nechyběly ani štábní a spojovací jednotky atd. Jediný italský pěší pluk sestával většinou ze 3 nebo 5 praporů. Podpůrné zbraně v italském pluku byly: 24 těžkých kulometů, 108 lehkých kulometů, 6 81mm minometů, 54 45mm lehkých minometů a 4 65mm lehké pěchotní zbraně (Cannone da 65/17). Dělostřelecký pluk byl vybaven 36 děly ráže 100 a 75 mm. Nejčastěji měli koňskou trakci. Sluší se dodat, že divize umístěné v Libyi měly trochu jinou strukturu, protože měly tři pěší pluky (každý s dělostřeleckou rotou) a dělostřelecký pluk, který se však skládal pouze z děl ráže 77 mm. Takový oddíl tvořilo asi 7 400 lidí. V průběhu bojů v severní Africe byly vyvinuty snahy o zvýšení motorizace italských pěších divizí, ale jen s omezeným efektem.