Rozhodující vliv na utváření organizace a taktiky německé pěchoty před vypuknutím 2. světové války měly jednak zkušenosti z předchozí světové války, ale také teoretické práce vzniklé ve 20. a 30. letech 20. století, které často zdůraznil nutnost vnímat německou pěchotu jako nástroj vedení útočné války. To ovlivnilo jak vybavení, tak organizaci německé pěší divize, která se během zářijového tažení roku 1939 skládala ze 3 pěších pluků, z nichž každý byl rozdělen na 3 pěší prapory, dělostřeleckou rotu a protitankovou rotu. Kromě toho existovaly četné podpůrné jednotky, včetně: dělostřeleckého pluku se 4 dělostřeleckými eskadrami (včetně jedné těžké), protitankovým praporem, sapérským praporem a komunikačním praporem. Celkem tedy tzv. pěší divize V první mobilizační vlně mělo výraznou dělostřeleckou složku asi 17 700 lidí, ale byla také hojně vybavena kulomety. Mělo také moderní a účinné – na tehdejší dobu – prostředky komunikace a velení. V průběhu války prošly pěší divize transformací - v roce 1943 byly některé z nich přeměněny na divize obrněných granátníků. Standardní oddíl "tradiční" pěchoty však od roku 1943 tvořilo cca 12 500 mužů (a ne cca 17 700 jako v roce 1939) a byla v něm redukována i její dělostřelecká složka – zejména těžké dělostřelectvo, přičemž její proti- obrana tanku byla výrazně vylepšena. Předpokládá se, že za celou druhou světovou válku sloužilo ve Wehrmachtu asi 350 pěších divizí.
První tanky v německé armádě se objevily na konci 1. světové války - byly to stroje A7V. Po podepsání Versailleské smlouvy bylo německým ozbrojeným silám zakázáno vyvíjet obrněné zbraně, německá strana však tato omezení nectila a pancéřové zbraně tajně vyvíjela. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 se však tento vývoj stal plně oficiálním a v roce 1935 vznikla 1. obrněná divize. V období 1935-1939 vznikaly další divize, jejichž hlavní výzbrojí byly vozy Pz.Kpfw: I, II, III a IV. Jediná obrněná divize se v té době skládala z tankové brigády rozdělené na dva obrněné pluky, motorizovanou pěší brigádu a podpůrné jednotky, mimo jiné: průzkum, dělostřelectvo, protiletadlový a sapér. To sestávalo z asi 300 tanků na plný úvazek. Sluší se také dodat, že německé obrněné síly (německy: Panzerwaffe) byly vycvičeny a připraveny k realizaci doktríny bleskové války, a nikoli – jako v mnoha armádách té doby – k podpoře činnosti pěchoty. Proto byl při výcviku "pancerniaków" kladen důraz na zaměnitelnost funkcí, samostatnost v rozhodování důstojníků a poddůstojníků a nejlepší technické zvládnutí vlastněných tanků. To vše mělo za následek velké úspěchy německých obrněných zbraní v Polsku v roce 1939, ale především v západní Evropě v roce 1940. Také v průběhu bojů v severní Africe - zejména v období 1941-1942 - se německé obrněné síly ukázaly jako velmi těžký protivník. Před invazí do SSSR se počet německých obrněných divizí téměř zdvojnásobil, ale počet tanků v těchto jednotkách se snížil na cca 150-200 vozidel. Také v průběhu bojů na východní frontě - zejména v letech 1941-1942 - byly německé obrněné síly ve výcviku a organizaci nadřazeny svému sovětskému protivníkovi. Kontakt s takovými vozidly jako T-34 nebo KW-1 si však v letech 1942 a 1943 vynutil zavedení tanků Pz.Kpfw V a VI na linku. Rostoucí ztráty na východní frontě, stejně jako prohrané bitvy – u Stalingradu nebo Kurska – způsobily oslabení německé Panzerwaffe. Jeho struktura zahrnovala těžké tankové prapory (se 3 tankovými rotami) a v roce 1943 byly zřízeny divize obrněných granátníků. Stále jasnější byla také výhoda sovětské strany a od roku 1944 - potřeba současně bojovat proti sovětským jednotkám na východě a spojencům na západě. Předpokládá se také, že právě tehdy (v letech 1944-1945) byl výcvik německých obrněných sil slabší než v předchozím období a nepředstavoval na německé straně tak výraznou výhodu než dříve. Posledními rozsáhlými operacemi německé Panzerwaffe byly ofenzivy v Ardenách (1944-1945) a v Maďarsku (1945).