Německé protitankové dělo 7,5 cm Pak 40 (7,5 cm Panzerabwehrkanone 40) z druhé světové války. Práce na tomto dělu prováděly v letech 1939-1941 firmy Krupp a Rheinmetall. K výraznému urychlení výzkumných prací došlo po zahájení operace Barbarossa a střetnutí německých obrněných jednotek s tanky KW-1 a T-34. Kanón Pak 40 byl zaveden do řadových jednotek od konce roku 1941. Díky svým vysokým parametrům se stal hlavním německým protitankovým dělem až do konce války. Byl schopen zapojit se do přestřelky s každým sovětským a spojeneckým tankem, dokud se neobjevila vozidla jako IS-2, M26 Pershing a Centurion. V období 1941-1945 bylo vyrobeno přes 29 000 těchto zbraní (včetně kanónů instalovaných na stíhače tanků). Jeho hlavní nevýhodou byla poměrně vysoká hmotnost, která vyžadovala použití dělostřeleckého tahače pro jeho přepravu. Vzhledem k široké škále munice, kterou mohl střílet, byl často používán jako polní dělo. Hmotnost střely se pohybovala od 4,1 kg do 6,8 kg. Technické údaje: ráže: 75 mm, hmotnost: 1425 kg, počáteční rychlost: 930 m/s (podkaliberní granát), rychlost střelby: 14 ran/min. Po válce byla zbraň Pak 40 používána v armádách mj. Albánie, Bulharsko, Československo, Finsko, Rumunsko a Maďarsko.
Německá zkušenost z 1. světové války jasně ukázala velkou roli dělostřelectva na bojišti a často i rozhodující vliv, který dělostřelectvo na pěchotu mělo. Zároveň však omezení Versailleské smlouvy z roku 1919 bránila ve 20. letech v Německu vývoji tohoto typu zbraní, a zejména - zavádění těžkého dělostřelectva do liniových jednotek. Tento stav se změnil po převzetí moci nacisty v roce 1933, kdy začal proces prakticky neomezeného zbrojení. Mnoho z dříve vyvinutých modelů zbraní šlo do široké výroby. Poté (po roce 1933) bylo uvedeno do provozu několik nových typů zbraní ve skutečně velkém měřítku, včetně: 10,5 cm leFH 18 popř 15 cm SIG 33, tedy základní lehká a těžká houfnice německé pěchoty za 2. světové války. Sluší se dodat, že německá armáda přikládala velký význam úloze dělostřelectva (zejména těžkého) na bojišti. Například při vypuknutí druhé světové války měla německá pěší divize na skladě 20 75mm lehkých pěchotních děl, 6 150mm těžkých děl, 36 105mm lehkých houfnic a 12 150mm těžkých houfnic. Za zmínku stojí, že německá taktika použití dělostřelectva kladla důraz především na přesnost střelby, což se následně negativně projevilo na rychlosti vstupu do akce.