12. tanková divize SS "Hitlerjugend" (něm. 12. SS-Panzer-Division "Hitler Youth" ) vznikla v červnu 1943 v Antverpách na základě mládeže z organizace Hitlerjugend (odtud název divize) a důstojníků z 1. divize SS Leibstandarte Adolf Hitler a Wehrmacht. Důstojnický kádr jednotky byl z velké části složen z veteránů východní fronty. Jednotka také během procesu formování získala velmi dobré vybavení, včetně poměrně velkého počtu obrněných transportérů a tanků Panther. Svou bojovou trasu zahájila během bojů v Normandii v červnu až srpnu 1944, kde působila v oblasti Caen. Bojovala i u Falaise, ale i přes dobrý začátek se jí podařilo dostat se z obklíčení u tohoto města. Po personální přestavbě se na přelomu let 1944-1945 zúčastnila ofenzivy v Ardenách a později v roce 1945 bojovala také v Maďarsku. Letos v březnu se divize zúčastnila ofenzivy na Balatonu (operace Frühlingserwachen). Jednotka kapitulovala v Rakousku. Vojáci 12. tankové divize SS se dopustili mnoha válečných zločinů a zločinů na civilním obyvatelstvu.
Německý důstojnický sbor i přes svou porážku v 1. světové válce v meziválečném období stále viděl hlavní prostředek vítězství v budoucí válce v útočné operaci. Z Velké války tak čerpal jinou zkušenost než jeho francouzský protějšek. Část německého důstojnického sboru (např. gen. Heinz Guderian) na základě zkušeností z let 1914-1918, včetně taktiky infiltrace používané jednotkami Stosstruppen, ale také konstatováním intenzivního rozvoje letectví a obrněných zbraní, vypracovala teoretické předpoklady tzv. -volala blesková válka (německy Blitzkrieg), tedy usilující o svržení nepřítele jednou rozhodující útočnou operací provedenou v co nejkratším čase a s maximální intenzitou sil a prostředků. Podle této útočné válečné doktríny byl ve 30. letech a za světové války vycvičen i německý důstojnický sbor. Sluší se také dodat, že němečtí důstojníci téměř všech úrovní v průběhu 2. světové války využívali principu tzv příkaz po úkolu (něm. Auftragstaktik), tedy nastínili svým podřízeným úkol, kterého mají dosáhnout, a síly, které mají k dispozici, přičemž provedení úkolu bylo zcela na nich. Takový model velení, založený na velmi dobře a jednotně vycvičených důstojnících, vedl k tomu, že německá armáda byla v akci vysoce flexibilní a na různých úrovních byla schopna reagovat rychleji než její protivníci (např. francouzská armáda během tažení v roce 1940 nebo sovětská armáda z roku 1941). Tento systém se osvědčil (zejména na nižších úrovních) během druhé světové války. Za zmínku také stojí, že v německém důstojnickém sboru sloužilo od druhé světové války mnoho vynikajících velitelů, včetně: Ericha von Mansteina, Heinze Guderiana, Erwina Rommela a Waltera Modela.