První tanky v německé armádě se objevily na konci 1. světové války - byly to stroje A7V. Po podepsání Versailleské smlouvy bylo německým ozbrojeným silám zakázáno vyvíjet obrněné zbraně, německá strana však tato omezení nectila a pancéřové zbraně tajně vyvíjela. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 se však tento vývoj stal plně oficiálním a v roce 1935 vznikla 1. obrněná divize. V období 1935-1939 vznikaly další divize, jejichž hlavní výzbrojí byly vozy Pz.Kpfw: I, II, III a IV. Jediná obrněná divize se v té době skládala z tankové brigády rozdělené na dva obrněné pluky, motorizovanou pěší brigádu a podpůrné jednotky, mimo jiné: průzkum, dělostřelectvo, protiletadlový a sapér. To sestávalo z asi 300 tanků na plný úvazek. Sluší se také dodat, že německé obrněné síly (německy: Panzerwaffe) byly vycvičeny a připraveny k realizaci doktríny bleskové války, a nikoli – jako v mnoha armádách té doby – k podpoře činnosti pěchoty. Proto byl při výcviku "pancerniaków" kladen důraz na zaměnitelnost funkcí, samostatnost v rozhodování důstojníků a poddůstojníků a nejlepší technické zvládnutí vlastněných tanků. To vše mělo za následek velké úspěchy německých obrněných zbraní v Polsku v roce 1939, ale především v západní Evropě v roce 1940. Také v průběhu bojů v severní Africe - zejména v období 1941-1942 - se německé obrněné síly ukázaly jako velmi těžký protivník. Před invazí do SSSR se počet německých obrněných divizí téměř zdvojnásobil, ale počet tanků v těchto jednotkách se snížil na cca 150-200 vozidel. Také v průběhu bojů na východní frontě - zejména v letech 1941-1942 - byly německé obrněné síly ve výcviku a organizaci nadřazeny svému sovětskému protivníkovi. Kontakt s takovými vozidly jako T-34 nebo KW-1 si však v letech 1942 a 1943 vynutil zavedení tanků Pz.Kpfw V a VI na linku. Rostoucí ztráty na východní frontě, stejně jako prohrané bitvy – u Stalingradu nebo Kurska – způsobily oslabení německé Panzerwaffe. Jeho struktura zahrnovala těžké tankové prapory (se 3 tankovými rotami) a v roce 1943 byly zřízeny divize obrněných granátníků. Stále jasnější byla také výhoda sovětské strany a od roku 1944 - potřeba současně bojovat proti sovětským jednotkám na východě a spojencům na západě. Předpokládá se také, že právě tehdy (v letech 1944-1945) byl výcvik německých obrněných sil slabší než v předchozím období a nepředstavoval na německé straně tak výraznou výhodu než dříve. Posledními rozsáhlými operacemi německé Panzerwaffe byly ofenzivy v Ardenách (1944-1945) a v Maďarsku (1945).
Bitva o Charkov se hrálo od 21. února do 18. března 1943. Předpokládá se, že bitvy se zúčastnilo asi 70 000 vojáků na německé straně, zatímco na sovětské straně - asi 340 000. vojáků. Na německé straně velel polní maršál Erich von Manstein, zatímco na sovětské straně - maršál Filip Golikow. Geneze bitvy u Charkova v roce 1943 se datuje k německé porážce u Stalingradu v únoru 1943 a přesunu Rudé armády k západní ofenzívě v oblasti dnešního jihozápadního Ruska, která byla zaměřena na německou armádní skupinu. Jižní". Na začátku února 1943 sovětská vojska osvobodila mimo jiné Charkov, Kursk a Bělgorod. Zároveň však i přes úspěchy byly sovětské jednotky výrazně nataženy, jejich logistika byla vadná a především při útočných operacích utrpěla poměrně vysoké ztráty. Za této situace i přes výraznou početní převahu nepřítele zahájily německé jednotky (zejména obrněné síly – včetně 2. tankového sboru SS) ofenzívu a v období od 21. do 28. února 1943 obklíčily a zničily Rudou armádu. jednotky bojující jižně od Charkova. 4. března vstoupil do města II. sbor, který jej do 15. března znovu dobyl ze sovětských rukou a o tři dny později byl znovu dobyt Belgorod. Bitva u Charkova stabilizovala východní frontu až do bitvy u Kurska v červenci 1943. V průběhu bojů Sověti ztratili asi 80 000 lidí, zatímco německá strana - asi 11 000 lidí.