Rozhodující vliv na utváření organizace a taktiky německé pěchoty před vypuknutím 2. světové války měly jednak zkušenosti z předchozí světové války, ale také teoretické práce vzniklé ve 20. a 30. letech 20. století, které často zdůraznil nutnost vnímat německou pěchotu jako nástroj vedení útočné války. To ovlivnilo jak vybavení, tak organizaci německé pěší divize, která se během zářijového tažení roku 1939 skládala ze 3 pěších pluků, z nichž každý byl rozdělen na 3 pěší prapory, dělostřeleckou rotu a protitankovou rotu. Kromě toho existovaly četné podpůrné jednotky, včetně: dělostřeleckého pluku se 4 dělostřeleckými eskadrami (včetně jedné těžké), protitankovým praporem, sapérským praporem a komunikačním praporem. Celkem tedy tzv. pěší divize V první mobilizační vlně mělo výraznou dělostřeleckou složku asi 17 700 lidí, ale byla také hojně vybavena kulomety. Mělo také moderní a účinné – na tehdejší dobu – prostředky komunikace a velení. V průběhu války prošly pěší divize transformací - v roce 1943 byly některé z nich přeměněny na divize obrněných granátníků. Standardní oddíl "tradiční" pěchoty však od roku 1943 tvořilo cca 12 500 mužů (a ne cca 17 700 jako v roce 1939) a byla v něm redukována i její dělostřelecká složka – zejména těžké dělostřelectvo, přičemž její proti- obrana tanku byla výrazně vylepšena. Předpokládá se, že za celou druhou světovou válku sloužilo ve Wehrmachtu asi 350 pěších divizí.
Bitva o Charkov se hrálo od 21. února do 18. března 1943. Předpokládá se, že bitvy se zúčastnilo asi 70 000 vojáků na německé straně, zatímco na sovětské straně - asi 340 000. vojáků. Na německé straně velel polní maršál Erich von Manstein, zatímco na sovětské straně - maršál Filip Golikow. Geneze bitvy u Charkova v roce 1943 se datuje k německé porážce u Stalingradu v únoru 1943 a přesunu Rudé armády k západní ofenzívě v oblasti dnešního jihozápadního Ruska, která byla zaměřena na německou armádní skupinu. Jižní". Na začátku února 1943 sovětská vojska osvobodila mimo jiné Charkov, Kursk a Bělgorod. Zároveň však i přes úspěchy byly sovětské jednotky výrazně nataženy, jejich logistika byla vadná a především při útočných operacích utrpěla poměrně vysoké ztráty. Za této situace i přes výraznou početní převahu nepřítele zahájily německé jednotky (zejména obrněné síly – včetně 2. tankového sboru SS) ofenzívu a v období od 21. do 28. února 1943 obklíčily a zničily Rudou armádu. jednotky bojující jižně od Charkova. 4. března vstoupil do města II. sbor, který jej do 15. března znovu dobyl ze sovětských rukou a o tři dny později byl znovu dobyt Belgorod. Bitva u Charkova stabilizovala východní frontu až do bitvy u Kurska v červenci 1943. V průběhu bojů Sověti ztratili asi 80 000 lidí, zatímco německá strana - asi 11 000 lidí.