Rozhodující vliv na utváření organizace a taktiky německé pěchoty před vypuknutím 2. světové války měly jednak zkušenosti z předchozí světové války, ale také teoretické práce vzniklé ve 20. a 30. letech 20. století, které často zdůraznil nutnost vnímat německou pěchotu jako nástroj vedení útočné války. To ovlivnilo jak vybavení, tak organizaci německé pěší divize, která se během zářijového tažení roku 1939 skládala ze 3 pěších pluků, z nichž každý byl rozdělen na 3 pěší prapory, dělostřeleckou rotu a protitankovou rotu. Kromě toho existovaly četné podpůrné jednotky, včetně: dělostřeleckého pluku se 4 dělostřeleckými eskadrami (včetně jedné těžké), protitankovým praporem, sapérským praporem a komunikačním praporem. Celkem tedy tzv. pěší divize V první mobilizační vlně mělo výraznou dělostřeleckou složku asi 17 700 lidí, ale byla také hojně vybavena kulomety. Mělo také moderní a účinné – na tehdejší dobu – prostředky komunikace a velení. V průběhu války prošly pěší divize transformací - v roce 1943 byly některé z nich přeměněny na divize obrněných granátníků. Standardní oddíl "tradiční" pěchoty však od roku 1943 tvořilo cca 12 500 mužů (a ne cca 17 700 jako v roce 1939) a byla v něm redukována i její dělostřelecká složka – zejména těžké dělostřelectvo, přičemž její proti- obrana tanku byla výrazně vylepšena. Předpokládá se, že za celou druhou světovou válku sloužilo ve Wehrmachtu asi 350 pěších divizí.
Sd.Kfz 251 byl německý, střední, polopásový obrněný transport z druhé světové války. První prototypy vozidla byly vyrobeny v roce 1935 a sériová výroba pokračovala v letech 1939-1945 a skončila výrobou asi 14 500 kusů. Sd.Kfz 251 byl poháněn šestiválcovým motorem Maybach HL 42 TURKM s výkonem 100 hp .
Sd.Kfz 251 byl vyvinut jako nový, základní polopásový transportér německých ozbrojených sil. Jeho konstrukce vycházela z těžkého tahače Sd.Kfz.11 s několika změněnými prvky na upraveném podvozku: byla přidána nová palivová nádrž, umístění volantu a přepracován byl výfukový systém. V průběhu sériové výroby vznikly čtyři základní verze Sd.Kfz 251 (Ausf. A, B, C a D), nicméně z hlediska detailů souvisejících s výrobním procesem (zejména verze C) a mírně odlišné uspořádání prvků uvnitř trupu. Během 2. světové války vzniklo více než 20 variant a verzí Sd.Kfz 251. Chronologickou první byl Sd.Kfz 251/1, což byla základní verze, vyzbrojená dvěma kulomety MG34 nebo MG42 a schopná nést až 10 výsadkových jednotek. V roce 1941 byla vyvinuta verze Sd.Kfz 251/2 vyzbrojená 80mm minometem. Existovala i verze Sd.Kfz 251/3, což bylo komunikační a radiokomunikační vozidlo s různými sestavami radiostanic a antén. V roce 1942 byla vyvinuta varianta Sd.Kfz 251/9 Stummel vyzbrojená 75mm dělem StuK 37 s krátkou hlavní. Zajímavější verze byly Sd.Kfz 251/16 se dvěma plamenomety nebo Sd.Kfz 251/20 UHU vybavené zářičem infračerveného záření a určené k zaměřování v noci. Auta Sd.Kfz 251 všech verzí sloužil především u obrněných divizí a obrněných granátníků prakticky na všech frontách 2. světové války: od zářijového tažení (1939), přes tažení ve Francii (1940), boje na Balkáně a v severní Africe (1941 -1943) po bojích na východní (1941-1945) a západní (1944-1945) frontě.