T-34 byl sovětský střední tank z druhé světové války a poválečného období.
První prototypy byly postaveny v letech 1937-1940 a sériová výroba v SSSR probíhala v letech 1940-1957. V jejím průběhu bylo postaveno asi 84 000 vozidel tohoto typu, což z T-34 dělá jeden z nejvyráběnějších tanků v historii! Pohon obstarával jediný motor V-2-34 s výkonem 500 koní. Délka vozu - ve verzi T34 / 76 - byla 6,68 m, šířka 3 metry. Výzbroj tvořilo 76,2 mm dělo F-34 a dva kulomety DT ráže 7,62 mm. Hlavní výzbrojí verze T-34/85 bylo 85mm dělo ZIS-S-53.
T-34 je bezesporu jedním z nejslavnějších tanků v historii druhé světové války i vojenství obecně, představuje specifický symbol sovětského vítězství ve válce s Třetí říší. Vozidlo bylo vyvinuto pro potřeby Rudé armády jako nástupce tzv stíhací tanky z řady BT (BT-5 a BT-7), ale také tank T-26. Práce na voze začaly v roce 1937 ve speciální konstrukční kanceláři v továrně na parní stroje v Charkově. Zpočátku práce řídil Ing. Adolf Dik (udělal i první skici nového vozu) a po jeho zatčení sovětskými bezpečnostními orgány řídil práci Michail Koszkin. Zpočátku bylo vozidlo označeno jako A-20. Rychle však byl postaven druhý prototyp (A-32) s hlavní výzbrojí v podobě 76,2 mm kanónu a mnohem silnějším čelním pancířem. Právě druhý prototyp byl nakonec přijat do výroby. Dá se předpokládat, že při uvedení do výzbroje byl TT-34 v mnoha ohledech velmi úspěšným tankem. Vyznačoval se – stejně jako v roce 1940 – velmi silnou výzbrojí, měl dobře profilované pancéřování založené na šikmých pancéřových plátech a také velmi vysokou pohyblivost a jízdní vlastnosti v terénu. Mezi nevýhody patří velmi špatná ergonomie vozu a ne nejlepší optika použitá u prvních výrobních šarží. Navzdory těmto nedostatkům, když se T-34 objevil na východní frontě, byla německá vojska značně překvapena. Vysoké celkové hodnocení T-34 a jeho bojové hodnoty předurčily jeho sériovou výrobu a učinily z něj základní tank Rudé armády během bojů v letech 1942-1945. Vedly také k dalším konstrukčním vylepšením, např. v roce 1942 se objevila nová šestiboká věž zlepšující kvalitu práce členů posádky s velitelskou kopulí. Vylepšen byl také motor a převodovka. V roce 1944 byl do výzbroje zaveden model T-34/85 se zcela novou třímístnou věží a hlavní výzbrojí v podobě 85mm kanónu. Tank T-34 bojoval prakticky ve všech hlavních bitvách mezi Rudou armádou a Wehrmachtem na východní frontě v letech 1941-1945: počínaje bitvou o Moskvu, přes bitvy u Stalingradu a Kurska, operaci Bagration až po dobytí Berlín. Po roce 1945 byl tank T-34 stále v provozu, byl také hojně vyvážen mimo SSSR do zemí jako Československo, Polsko, východní Německo, Maďarsko a Sýrie.
PzKpfw IV (Panzerkampfwagen IV) byl německý střední tank z druhé světové války. První prototypy vozidla vznikly v roce 1936 a sériová výroba pokračovala v období 1938-1945 a skončila výrobou asi 8 600 vozidel. Tank verze D byl poháněn jediným motorem Maybach HL 120 TRM o výkonu 300 HP. Byl vyzbrojen 1 75mm kanónem KwK 37 L/24 a 2 7,92mm kulomety MG 34.
PzKpfw IV vznikl jako výsledek soutěže vyhlášené koncem roku 1934 německým oddělením vyzbrojování na střední tank o hmotnosti do 18 tun a vyzbrojený 75mm kanónem. Soutěž vyhrála firma Krupp, jejíž vozidlo se dostalo do sériové výroby – jak se ukázalo, šlo o vozidlo, které lze s klidem nazvat "tažným koněm" německých obrněných sil za 2. světové války a jedním z nejintenzivněji vyvíjených a modernizované tanky Wehrmachtu. V průběhu výroby vzniklo mnoho variant PzKpfw IV. Chronologicky první byla verze A, vyzbrojená 75mm dělem s krátkou hlavní a motorem o výkonu 230 koní. Rychle se však objevily verze B a C, ve kterých bylo provedeno několik významných změn: především výkonnější motory (265 HP ve verzi B a Maybach HL 120 TRM s 300 HP ve verzi C - které byly instalovány v PzKpfw IV do roku 1945 rok) a bylo vylepšeno pancéřování celého vozu. Skutečnou revolucí se ukázaly verze F1 a F2, ve kterých došlo ke zvětšení čelního pancíře na 60 mm a změně hlavní výzbroje na skvělý 75mm kanón KwK 40 L / 43 s dlouhou hlavní, který v letech 1942 a 1943 jim umožnil bojovat s jakýmkoli spojencem nebo sovětem. Nejčastěji vyráběnými verzemi PzKpfw IV byly verze G, H a J, které byly velmi podobné verzím F1 a F2. Hlavní výzbroj se výrazně nezměnila (stále to byl kanon KwK 40), stejně jako motor a podvozek. Na druhou stranu bylo pancéřování mírně zesíleno a od začátku roku 1943 na ně byly instalovány pancéřové clony (Schurzen). Na podvozku PzKpfw IV byla postavena řada dalších vozidel, jako například útočné dělo StuG IV, stíhač tanků Nashorn nebo samohybné protiletadlové dělo Wirbelwind. Tanky PzKpfw IV byly použity téměř na všech frontách druhé světové války – od zářijového tažení v roce 1939, přes tažení ve Francii v roce 1940, operace Barbarossa a Typhoon v roce 1941, bitvu u Kurska v roce 1943 až po poslední operace Německá armáda proti SSSR a západním spojencům v letech 1944-1945.