Rozhodující vliv na utváření organizace a taktiky německé pěchoty před vypuknutím 2. světové války měly jednak zkušenosti z předchozí světové války, ale také teoretické práce vzniklé ve 20. a 30. letech 20. století, které často zdůraznil nutnost vnímat německou pěchotu jako nástroj vedení útočné války. To ovlivnilo jak vybavení, tak organizaci německé pěší divize, která se během zářijového tažení roku 1939 skládala ze 3 pěších pluků, z nichž každý byl rozdělen na 3 pěší prapory, dělostřeleckou rotu a protitankovou rotu. Kromě toho existovaly četné podpůrné jednotky, včetně: dělostřeleckého pluku se 4 dělostřeleckými eskadrami (včetně jedné těžké), protitankovým praporem, sapérským praporem a komunikačním praporem. Celkem tedy tzv. pěší divize V první mobilizační vlně mělo výraznou dělostřeleckou složku asi 17 700 lidí, ale byla také hojně vybavena kulomety. Mělo také moderní a účinné – na tehdejší dobu – prostředky komunikace a velení. V průběhu války prošly pěší divize transformací - v roce 1943 byly některé z nich přeměněny na divize obrněných granátníků. Standardní oddíl "tradiční" pěchoty však od roku 1943 tvořilo cca 12 500 mužů (a ne cca 17 700 jako v roce 1939) a byla v něm redukována i její dělostřelecká složka – zejména těžké dělostřelectvo, přičemž její proti- obrana tanku byla výrazně vylepšena. Předpokládá se, že za celou druhou světovou válku sloužilo ve Wehrmachtu asi 350 pěších divizí.
Italské království vstoupilo do druhé světové války v roce 1940 ozbrojeným konfliktem s Francií a Velkou Británií. Je zřejmé, že jedním z nejdůležitějších prvků italských ozbrojených sil byla pozemní armáda a významnou roli v ní sehrály jednotky Bersalier (italsky Bersaglieri), jejichž kořeny sahají až do 30. let 19. století. Od okamžiku svého vzniku byli Bersaliers považováni za formaci lehké pěchoty, s vysokou pohyblivostí, schopnou boje v těžkých terénních podmínkách. V době vstupu Itálie do 2. světové války existovalo 12 pluků Bersalier, z nichž každý sestával ze 3 praporů. Další pluk vznikl během druhé světové války. Jednalo se nepochybně o jednotky mnohem vyšší bojové hodnoty než průměrné italské pěší pluky. Byli rekrutováni pro muže s nejlepší fyzickou kondicí, kteří již v armádě prošli intenzivním a vyčerpávajícím výcvikem, ve kterém byl kladen velký důraz na střelecké dovednosti a boj v těžkém terénu. Od roku 1939 se některé pluky bersaliers připojily k obrněným divizím jako motorizovaná pěchota. Příkladem je 5. Bersalier Regiment, který byl přidělen ke 131. obrněné divizi "Centauro". Jednotky Bersalier bojovaly v jižní Francii (1940), v Řecku a na Balkáně (1940-1941) a v severní Africe (1940-1943). Několik pluků také odešlo na východní frontu.