M113 je americký obrněný transportér. První návrhy vznikly v roce 1956 a sériová výroba ve FMC začala v roce 1960. Ta trvala až do roku 1987 a výsledkem byla výroba 73 000 exemplářů tohoto vozidla pro vlastní potřebu americké armády i pro export. M113 vstoupil do služby až ve 45 zemích, včetně Izrael, Španělsko, Itálie, Řecko a Německo. M113 je nejpopulárnější transportér na světě a tvoří základ pro největší světovou rodinu obrněných vozidel. Trup M113 je vyroben z oceli a hliníku, se svařovaným pancířem. To snižuje hmotnost, ale posádku chrání pouze před malorážovou municí. K nápravě tohoto nedostatku používá izraelská armáda brnění Rafael TOGA. Místo řidiče je umístěno vpředu vlevo a motor vpředu vpravo. Vyloďující se vojáci (až 7 osob) sedí na lavičkách podél trupu a boj zahajují přes rampu umístěnou v zadní části transportéru, který je hydraulicky spouštěn. Základní M113 je schopen překonat vodní překážky, poháněné pásy. M113 byl mimo jiné zapojen do velkého počtu konfliktů. ve vietnamské válce, v jomkipurské válce, v operaci Pouštní bouře a v roce 2003 ve válce v Iráku. V americké armádě je systematicky nahrazován vozem M2 Bradley. Do obrovské rodiny založené na podvozku M113 patří americký M901, který je vyzbrojen odpalovacím zařízením TOW, nebo izraelský M113 Fitter s namontovaným speciálním jeřábem, který je základním vozidlem izraelských opravárenských a generálních služeb u obrněných praporů. Fitter používá také Austrálie a Belgie. Technické údaje (verze M113A3): délka: 4,86 m, šířka: 2,69 m, výška: 2,54 m, hmotnost 12,1 t, výkon motoru: 266 km, rychlost (na silnici): 66 km/h, výzbroj: 1 kulomet ráže 12,7 mm .
Druhá válka v Perském zálivu 2003 invaze do Iráku ) byl formálně zahájen 19. března 2003 a formálně skončil projevem amerického prezidenta George W. Bushe mladšího 1. května 2003. Je však třeba připomenout, že americké jednotky a země, které je podporují, oficiálně zůstaly v Iráku až do roku 2011. Hlavní příčinou konfliktu byla touha USA zničit zbraně hromadného ničení údajně vlastněné Irákem a údajné sponzorování mezinárodního terorismu ze strany země – slogan, který byl pro občana USA obzvláště oblíbený a důležitý po tragickém útoku z 11. , 2001. Na jedné straně barikády stála v průběhu této války vojska protiirácké koalice složená ze sil několika zemí (včetně Polska), ale především Spojených států, která v období březen-duben 2003 celkem cca 200 000. Postupem času se počty těchto sil měnily. Jejich protivníkem byly irácké síly odhadované na 350 000-380 000 vojáků. Paradoxně tedy měly irácké síly co do počtu převahu, ale byly jasně horší než koaliční síly na jiných úrovních válečného umění. Na rozdíl od první války v Zálivu se velení koaličních sil rozhodlo vést souběžně velmi intenzivní operace na zemi i ve vzduchu, zaměřené především na technologický pokrok vlastních sil, překvapení a rychlost akce. Hlavním cílem operace bylo zmocnit se Bagdádu v důsledku násilného nájezdu koaličních jednotek hluboko do Iráku. Sluší se dodat, že v průběhu této vysoce pohybové fáze války koaliční jednotky obcházely větší města, s výjimkou důležitých měst Basra. Během 21 dnů od zahájení útoku dosáhly jednotky koalice Bagdádu a 9. dubna 2003 bylo hlavní město Iráku formálně v rukou koaličních sil. Z čistě vojenského hlediska skončila válka naprostým úspěchem koaličních vojsk, dosaženým velmi rychle a s minimálními ztrátami. Z politického hlediska se to však ukázalo jako diskutabilní vítězství, ba co víc, angažovalo americké vojáky do dlouhodobých stabilizačních aktivit v Iráku, jejichž náklady – lidské i ekonomické – pravděpodobně převyšovaly náklady operace od března do dubna 2003.