M1 Abrams je moderní americký hlavní bojový tank 3. generace. První prototypy vozidla vznikly v 70. letech 20. století a sériová výroba zahájená v roce 1979 trvá dodnes. K dnešnímu dni (2018) bylo vyrobeno asi 10 500 tanků tohoto typu. M1 Abrams je poháněn turbohřídelovým (turbinovým) motorem Avco Lycoming AGT-1500C 1500 hp. Vozidlo je vyzbrojeno 105mm tankovým kanónem M68A1 ve verzi M1 a 120mm tankovým kanónem M256 ve verzích M1A1 a pozdějších. Doplňkovou výzbrojí je 1 kulomet ráže 12,7 mm a 2 kulomety M240 ráže 7,62 mm.
M1 Abrams byl vytvořen jako odpověď na poptávku po novém hlavním bitevním tanku, kterou oznámil US Army již v 60. letech dvacátého století. Nové vozidlo mělo v americké armádě nahradit tanky rodiny Patton (M47-M48-M60). Zpočátku byla zahájena spolupráce s německými firmami v projektu označeném jako MBT-70. Po pár letech však byla spolupráce ukončena a další práce se soustředila pouze na americké firmy, zejména v koncernu Chrysler Defense. Přes velmi dlouhý proces analytických, studijních a experimentálních prací trvající téměř 15 let byl na linku zaveden na počátku 80. M1 Abrams Ukázalo se, že jde o téměř revoluční strukturu a daleko lepší než tehdejší sovětské. M1 Abrams Vyznačuje se především nebývalou – před rokem 1979 – v tancích této třídy, mobilitou a manévrovatelností, díky použití silného motoru o výkonu 1500 HP. Další věcí bylo, že volba turbínového motoru se ukázala jako neúspěšná, protože vyžaduje velmi pečlivou údržbu a je náchylný k vznícení. M1 Abrams má také velmi dobré pancéřování, využívající kompozity a SKO (systém řízení palby). Ve verzi M1A1 byl navíc vyzbrojen skvělým 120mm kanónem. V průběhu sériové výroby vzniklo několik verzí tanku M1 Abrams. Prvních výrazných vylepšení se dočkala verze M1A1, jejíž výroba byla zahájena v roce 1985 - především použitím mnohem účinnějšího kanónu ráže 120 namísto 105mm děla. V roce 1992 vstoupila na řadu verze M1A2 s mnohem bohatším elektronickým vybavením než předchozí verze a pancéřováním využívajícím ochuzený uran. Pak přišla verze M1A2 SEP s ještě dokonalejším pancéřováním. Poslední vývojové verze tanku Abrams jsou verze M1A2 SEPv2 a M1A2 SEPv3, které mají pokročilou výměnu informací, ovládání bojiště, systémy řízení palby a vylepšené sekundární systémy ovládání zbraní. Tank M1 Abrams byl exportován do několika zemí, včetně: Saúdské Arábie, Austrálie, Egypta a Kuvajtu. Vozidla tohoto typu se zúčastnila několika operací, z nichž nejvýznamnější byly válka v Perském zálivu v letech 1990-1991 a válka v Iráku v roce 2003.
Druhá válka v Perském zálivu 2003 invaze do Iráku ) byl formálně zahájen 19. března 2003 a formálně skončil projevem amerického prezidenta George W. Bushe mladšího 1. května 2003. Je však třeba připomenout, že americké jednotky a země, které je podporují, oficiálně zůstaly v Iráku až do roku 2011. Hlavní příčinou konfliktu byla touha USA zničit zbraně hromadného ničení údajně vlastněné Irákem a údajné sponzorování mezinárodního terorismu ze strany země – slogan, který byl pro občana USA obzvláště oblíbený a důležitý po tragickém útoku z 11. , 2001. Na jedné straně barikády stála v průběhu této války vojska protiirácké koalice složená ze sil několika zemí (včetně Polska), ale především Spojených států, která v období březen-duben 2003 celkem cca 200 000. Postupem času se počty těchto sil měnily. Jejich protivníkem byly irácké síly odhadované na 350 000-380 000 vojáků. Paradoxně tedy měly irácké síly co do počtu převahu, ale byly jasně horší než koaliční síly na jiných úrovních válečného umění. Na rozdíl od první války v Zálivu se velení koaličních sil rozhodlo vést souběžně velmi intenzivní operace na zemi i ve vzduchu, zaměřené především na technologický pokrok vlastních sil, překvapení a rychlost akce. Hlavním cílem operace bylo zmocnit se Bagdádu v důsledku násilného nájezdu koaličních jednotek hluboko do Iráku. Sluší se dodat, že v průběhu této vysoce pohybové fáze války koaliční jednotky obcházely větší města, s výjimkou důležitých měst Basra. Během 21 dnů od zahájení útoku dosáhly jednotky koalice Bagdádu a 9. dubna 2003 bylo hlavní město Iráku formálně v rukou koaličních sil. Z čistě vojenského hlediska skončila válka naprostým úspěchem koaličních vojsk, dosaženým velmi rychle a s minimálními ztrátami. Z politického hlediska se to však ukázalo jako diskutabilní vítězství, ba co víc, angažovalo americké vojáky do dlouhodobých stabilizačních aktivit v Iráku, jejichž náklady – lidské i ekonomické – pravděpodobně převyšovaly náklady operace od března do dubna 2003.