Hasegawa PT35 Mitsubishi F-1

V 60. letech minulého století Japonci vlastnili několik špičkových stíhacích letounů, včetně F-104J Starfighter a F-4EJ Phantom II. Základní výcvik zajišťovaly podzvukové cvičné proudové letouny Fuji T-1, které nebyly ničím jiným než japonskou přepracovanou dvoumístnou verzí F-86 Sabre. Po absolvování základního výcviku museli mladí piloti přesednout na nadzvukové letadlo a postavit se výzvě dvoumístných verzí nadzvukových stíhaček Starfighter a Phantom. K překlenutí propasti mezi T-1 a nadzvukovým letounem potřebovalo japonské obranné letectvo (JASDF: Japan Air Self-Defense Force) pokročilejší letoun, který by piloty uvedl do fáze výcviku cvičných stíhačů. Koncem 60. let Japonci zvažovali nákup anglo-francouzského stíhacího bombardéru Jaguar, ale kvůli příliš vysoké ceně od něj upustili. Nebylo proto žádným překvapením, když finální podoba nadzvukového letounu prezentovaného Mitsubishi byla velmi podobná letounu Sepecat Jaguar. V roce 1970 byly zahájeny práce na prvním ze čtyř prototypů tohoto letounu, označeného XT-2. 20. července 1971 uskutečnil prototyp XT-2 svůj první let. Po úspěšných leteckých zkouškách v roce 1973 byla objednána první várka 20 kusů těchto strojů. Dodávky začaly v roce 1975 a po několika dalších objednávkách bylo v roce 1988 dodáno poslední z 96 objednaných letadel. Již při vývoji T-2 bylo rozhodnuto využít tento jednomístný letoun pro útočné úkoly na zemi i na moři. Šestý a sedmý T-2 byly upraveny tak, aby mohly být použity jako prototypy Mitsubishi F-1. V zadní části kabiny je přídavná elektronická výbava krytá kovovým krytem. První let na FS-T-2, protože tak byly označeny první dva letouny Mitsubishi, byl uskutečněn 3. června 1975. V letech 1977 až 1984 bylo objednáno 77 F-1, poslední opustil továrnu Nagoya-Komaki v roce 1987. Za léta provozu tohoto letounu bylo při leteckých nehodách ztraceno pouze pět strojů. T-2 vstoupil do služby ve dvou verzích: 34 neozbrojených T-2Z a 62 vyzbrojených T-2K. Jak T-2K, tak F-1 mají 20mm kanóny JM61 namontované ve spodní části přední části trupu. F-1 má pod křídly čtyři háky pro uchycení palivových nádrží, volně padajících bomb nebo kontejnerů s neřízenými střelami. Pro sebeobranu může pilot F-1 použít své čtyři závěsné body pro střely AIM-9 Sidewinder. Přestože byl letoun navržen jako útočný, JASDF má letouny F-1, které mohou nést sadu čtyř střel Sidewinder (stav QRA). Jednou z hlavních aplikací F-1 je schopnost použít ji k útoku v podmínkách na moři. Vzhledem k omezením obranné doktríny platné v JSADF je tímto úkolem letounů F-1 bojovat s flotilou lodí, které provádějí nepřátelské přistání. Letouny T-2 létaly ve dvou cvičných letkách letecké základny Matshushima. V roce 1982 obdržel akrobatický demonstrační tým Blue Impulse japonského obranného letectva, rovněž umístěný v Matshushima, sedm těchto letounů, které nahradily staré F-86 Sabres. Bohužel jeden z modře natřených T-2 (# 19-5174) havaroval 14. listopadu 1982 během demonstrace na základně Hamamatsu. Lety týmu byly okamžitě pozastaveny, ale brzy v roce 1983 byly obnoveny. V roce 1995 nahradil T-2 týmu Blue Impulse cvičné letouny T-4. Na podzim roku 1987 padlo rozhodnutí o stažení letounů F-1. Jako nástupce byl vybrán FS-X, letoun velmi podobný F-16 Fighting Falcon.