Během druhé světové války vytvořila britská armáda celkem 43 pěších divizí. Na počátku války čítal štáb divize přibližně 13 800 důstojníků a vojáků, v roce 1944 se tento počet zvýšil na přibližně 18 300 osob. Tato výrazná změna v počtu zaměstnanců vyplynula především z nárůstu různých typů podpůrných jednotek, nikoli z nárůstu počtu samotných pěšáků. V roce 1944 se britská pěší divize skládala ze tří pěších brigád, každá s vlastním velitelstvím, štábní četou, 3 pěšími prapory a ženijními divizemi. Sluší se dodat, že jeden pěší prapor měl cca 780 důstojníků a vojáků a měl četné podpůrné jednotky (např. minometná četa nebo průzkumná četa). Součástí divize byla také de facto dělostřelecká brigáda s pěti dělostřeleckými pluky (včetně jednoho protitankového a jednoho protiletadlového), praporem kulometů a minometů a také průzkumnými, komunikačními a sapérskými jednotkami. Důležitým prvkem zvyšujícím mobilitu britské pěší divize byla její plná motorizace. Primární puška britského pěšáka byla puška Lee Enfield č. 1 nebo č. 4. Jako kulomety byly použity mimo jiné samopaly Sten, ruční kulomety Bren a kulomety Vickers. Nejpoužívanějšími protitankovými zbraněmi byly 40 a 57 mm 2 a 6liberní kanóny a později i 76mm 17liberní kanóny. Hlavní výzbrojí polního dělostřelectva byla zase velmi úspěšná houfnice Výzbroj QF 25 liber.
První tanky v německé armádě se objevily na konci 1. světové války - byly to stroje A7V. Po podepsání Versailleské smlouvy bylo německým ozbrojeným silám zakázáno vyvíjet obrněné zbraně, německá strana však tato omezení nectila a pancéřové zbraně tajně vyvíjela. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 se však tento vývoj stal plně oficiálním a v roce 1935 vznikla 1. obrněná divize. V období 1935-1939 vznikaly další divize, jejichž hlavní výzbrojí byly vozy Pz.Kpfw: I, II, III a IV. Jediná obrněná divize se v té době skládala z tankové brigády rozdělené na dva obrněné pluky, motorizovanou pěší brigádu a podpůrné jednotky, mimo jiné: průzkum, dělostřelectvo, protiletadlový a sapér. To sestávalo z asi 300 tanků na plný úvazek. Sluší se také dodat, že německé obrněné síly (německy: Panzerwaffe) byly vycvičeny a připraveny k realizaci doktríny bleskové války, a nikoli – jako v mnoha armádách té doby – k podpoře činnosti pěchoty. Proto byl při výcviku "pancerniaków" kladen důraz na zaměnitelnost funkcí, samostatnost v rozhodování důstojníků a poddůstojníků a nejlepší technické zvládnutí vlastněných tanků. To vše mělo za následek velké úspěchy německých obrněných zbraní v Polsku v roce 1939, ale především v západní Evropě v roce 1940. Také v průběhu bojů v severní Africe - zejména v období 1941-1942 - se německé obrněné síly ukázaly jako velmi těžký protivník. Před invazí do SSSR se počet německých obrněných divizí téměř zdvojnásobil, ale počet tanků v těchto jednotkách se snížil na cca 150-200 vozidel. Také v průběhu bojů na východní frontě - zejména v letech 1941-1942 - byly německé obrněné síly ve výcviku a organizaci nadřazeny svému sovětskému protivníkovi. Kontakt s takovými vozidly jako T-34 nebo KW-1 si však v letech 1942 a 1943 vynutil zavedení tanků Pz.Kpfw V a VI na linku. Rostoucí ztráty na východní frontě, stejně jako prohrané bitvy – u Stalingradu nebo Kurska – způsobily oslabení německé Panzerwaffe. Jeho struktura zahrnovala těžké tankové prapory (se 3 tankovými rotami) a v roce 1943 byly zřízeny divize obrněných granátníků. Stále jasnější byla také výhoda sovětské strany a od roku 1944 - potřeba současně bojovat proti sovětským jednotkám na východě a spojencům na západě. Předpokládá se také, že právě tehdy (v letech 1944-1945) byl výcvik německých obrněných sil slabší než v předchozím období a nepředstavoval na německé straně tak výraznou výhodu než dříve. Posledními rozsáhlými operacemi německé Panzerwaffe byly ofenzivy v Ardenách (1944-1945) a v Maďarsku (1945).