Již po prvních zkušenostech z bojů v severní Africe na přelomu let 1942-1943 změnila americká armáda postavení americké pěší divize. Od roku 1943 měla každá pěší divize tři pěší pluky na plný úvazek, postupně složené ze tří pěších praporů. Kromě toho byly součástí pěšího pluku i další jednotky, např.: protitanková rota, dělostřelecká rota nebo štábní rota. Celkem čítal pěší pluk americké armády přibližně 3100 vojáků. Je třeba také připomenout, že součástí divize byla i silná dělostřelecká složka skládající se ze čtyř dělostřeleckých praporů – 3 lehkých a 1 středního, nejčastěji vyzbrojených houfnicemi ráže 105 a 155 mm. Dále zde byl mimo jiné ženijní prapor, opravárenská rota, průzkumná jednotka a četa Vojenské policie. Celkem měla americká pěší divize od roku 1943 přibližně 14 200 lidí. Poměrně jasně dominovala dělostřelectvu nad německou divizí a měla mnohem lepší a především plně motorizované dopravní prostředky, což z ní činilo vysoce mobilní taktickou formaci. Měla také mnohem bohatší "individuální" protitankové zbraně v podobě velkého množství odpalovačů bazuky, kterých bylo v celé divizi přes 500 kusů.
Panzergrenadier je německý výraz pro formaci tankových granátníků, tedy pěchotních jednotek vycvičených k boji v úzké spolupráci s vlastními tanky. Tento termín byl oficiálně používán v roce 1942, kdy byly pěší divize přejmenovány na granátnické divize a motorizované pěší divize na divize tankových granátníků. Sluší se dodat, že v letech 1937-1942 byl Schützen Regiment používán pro označení pěších pluků sloužících u obrněných jednotek. Teoreticky měly být základním vybavením obrněných granátnických divizí obrněné polopásové transportéry, zejména Sd.Kfz.251, ale z důvodu nedostatečné produkce byla tato pěchota často přepravována nákladními automobily. Standardně se divize obrněných granátníků skládala ze tří pěších pluků, dvou praporů v každém pluku a četných podpůrných jednotek, včetně protitankových, protiletadlových, sapérských a komunikačních jednotek. V těchto formacích byla často používána samohybná děla, jako je StuG III. Sluší se dodat, že divize obrněných granátníků vznikaly nejen ve Wehrmachtu, ale i ve Waffen SS - například divize Totenkopf nebo divize Hohenstaufen.
Operace Overlord je spojenecká útočná operace zahrnující vzdušné a námořní vylodění v Normandii (severní Francie), která začala 6. června 1944 a oficiálně skončila 30. srpna téhož roku. Na spojenecké straně se jí v prvních dnech operace zúčastnilo asi 1,4 milionu vojáků a tento počet se nakonec zvýšil na zhruba 2,1 milionu lidí. Vrchním velitelem byl americký generál DD Eisenhower. Mimochodem pozdější prezident USA v letech 1953-1961. Na německé straně zpočátku bojovalo přibližně 0,3 milionu vojáků, přičemž celková síla se odhadovala na přibližně 0,65 milionu lidí. Formálním vrchním velitelem byl polní maršál Gerd von Rundstedt. Plány vyloďovacích operací západních spojenců v Evropě byly vyvíjeny od roku 1942, ale jejich konečná podoba vykrystalizovala v roce 1943. Operace, která nakonec dostala kódové označení Overlord, předpokládala vylodění spojeneckých sil - Američanů a Britů, ale také Kanaďanů, jednotek Svobodných Francouzů a později Poláků - v Normandii se současným přistáním na moři a ve vzduchu. Předpokládalo zapojení gigantické flotily pomocných a vyloďovacích plavidel (celkem přes 4 000 plavidel) a více než 10 000 letadel. Z tohoto důvodu se operace Overlord zapsala do historie jako největší vyloďovací operace v dějinách válek! Operace začala 6. června 1944 (tzv. den D) vyloděním spojenců na plážích Normandie. Po dobytí předmostí a jejich sloučení nastalo období patové situace a nemožnosti proniknout německou obranou, čehož příkladem byly opakované útoky spojenců na město Caen. Průlomová byla až operace Cobra na konci července 1944, která vedla k průlomu a výstupu do týlu německých jednotek. V důsledku tohoto manévru došlo k německému ústupu, který stál Wehrmacht mnoho úsilí a prostředků. Politickým a vojenským efektem operace bylo osvobození Paříže a lvího podílu Francie a faktické vytvoření tzv. Z 2. fronty v Evropě.