Německé protitankové dělo 7,5 cm Pak 40 (7,5 cm Panzerabwehrkanone 40) z druhé světové války. Práce na tomto dělu prováděly v letech 1939-1941 firmy Krupp a Rheinmetall. K výraznému urychlení výzkumných prací došlo po zahájení operace Barbarossa a střetnutí německých obrněných jednotek s tanky KW-1 a T-34. Kanón Pak 40 byl zaveden do řadových jednotek od konce roku 1941. Díky svým vysokým parametrům se stal hlavním německým protitankovým dělem až do konce války. Byl schopen zapojit se do přestřelky s každým sovětským a spojeneckým tankem, dokud se neobjevila vozidla jako IS-2, M26 Pershing a Centurion. V období 1941-1945 bylo vyrobeno přes 29 000 těchto zbraní (včetně kanónů instalovaných na stíhače tanků). Jeho hlavní nevýhodou byla poměrně vysoká hmotnost, která vyžadovala použití dělostřeleckého tahače pro jeho přepravu. Vzhledem k široké škále munice, kterou mohl střílet, byl často používán jako polní dělo. Hmotnost střely se pohybovala od 4,1 kg do 6,8 kg. Technické údaje: ráže: 75 mm, hmotnost: 1425 kg, počáteční rychlost: 930 m/s (podkaliberní granát), rychlost střelby: 14 ran/min. Po válce byla zbraň Pak 40 používána v armádách mj. Albánie, Bulharsko, Československo, Finsko, Rumunsko a Maďarsko.
Sd.Kfz. 11 (it. Sonderkraftfahrzeug 11) byl německý lehký polopásový transportér z druhé světové války. První prototypy byly postaveny v roce 1934 a sériová výroba pokračovala v letech 1938-1945 a skončila výrobou asi 8800 exemplářů tohoto vozidla. Pohon zajišťoval jediný motor Maybach NL 38 nebo Maybach HL42 TUKRM s výkonem 100 HP. Sd.Kfz. 11 neměl standardně pevnou výzbroj.
Sd.Kfz. 11 byl navržen v závodech Hanomag a Borgward jako lehký dělostřelecký tahač. Během služby Sd.Kfz. 11 se nejčastěji používal k tažení lehkých protiletadlových děl (Flak 36 nebo Flak 37), protitankových děl (PAK 40) nebo lehkých houfnic (např. 105mm leFH18). Na základě základní verze Sd.Kfz. 11 bylo vytvořeno několik specializovaných verzí. Jedním z nich byl Sd.Kfz. 11/1, který sloužil jako tahač raketometů Nebelwerfer a nosič raket. Dalším byl Sd.Kfz. 11/2, která působila jako přepravce chemikálií. Vozy Sd.Kfz. 11 byly použity na všech frontách druhé světové války v letech 1939-1945.
Afrika Korps (celé německé jméno: Deutsches Afrikakorps, zkráceně DAK) je hovorově chápán jako souhrnný název německých pozemních jednotek bojujících v severní Africe v letech 1941-1943. Afrika Korps vznikl v únoru 1941 v důsledku bolestivých porážek, které utrpěla italská armáda během bojů s Brity v Africe na přelomu let 1940/1941. Jeho hlavním úkolem bylo přijít na pomoc italskému spojenci a zastavit postup britských jednotek v Libyi. Velitelem jednotky byl generál a později polní maršál Erwin Rommel. Zpočátku DAK tvořila pouze 5. lehká divize (později transformovaná na 21. obrněnou divizi), v květnu 1941 se k ní připojila 15. obrněná divize a na konci roku 1941 - 90. lehká divize. Nutno dodat, že již v polovině roku 1941 byla založena Panzergruppe Afrika v čele s Erwinem Rommelem a připojil se k ní Afrika Korps. Navzdory obranným úkolům přešla DAK (nebo šířeji Panzergruppe Afrika) velmi rychle po vylodění - z iniciativy svého velitele - do přísně útočných operací, které v letech 1941-1942 způsobily Britům sérii porážek v poušti. Právě tehdy však dostal její velitel přezdívku Pouštní liška. Zároveň však DAK od začátku trápily problémy se zásobováním, což se negativně podepsalo na jeho schopnosti vést útočné akce. Výraznou porážku utrpěl během druhé bitvy u El Alameinu (říjen-listopad 1942), která donutila DAK k ústupu až do Tuniska, ve kterém bojoval až do května 1943.