Již v roce 1920 vládl v Maďarsku zdaleka ne demokratický Miklos Horthy, jehož politické názory lze označit za pravicové a konzervativní. Jasně směřoval také k podkopání mírové smlouvy v Trianonu (1920) a obnovení t. zv. Velké Maďarsko. Od přelomu let 1938/1939 se ve své zahraniční politice jednoznačně orientoval na Německo a Itálii. Do války se Sovětským svazem vstoupilo i Maďarsko. Již v březnu 1940 zformovali 3 generální armády (1, 2 a 3), z nichž každá sestávala ze tří sborů (maďarský Hadtest). Celkem bylo v maďarské armádě (když Maďarsko vstoupilo do války se SSSR) 27 pěších brigád (maďarský dandar). Každý z nich tvořilo asi 9 500 lidí. Skládal se z velitelské roty, jednoho 7bateriového polního dělostřeleckého pluku a 2 pěších pluků. Každý takový pluk (maďarsky Ezred) měl velitelskou četu, kulometnou rotu a 3 prapory (maďarsky: szloalj) pěchoty. Základní střeleckou výzbrojí řadových jednotek byly poměrně moderní pušky, ale v druhovrhových jednotkách jste se mohli setkat se starými 8mm puškami Mannlicher. Protitankovou obranu zajišťovala především belgická 47mm děla a německá 37mm děla PaK36. Polní dělostřelectvo naproti tomu tvořilo výrobní oddělení takových firem jako Škoda, Bofors a Rheinmetall.
Rozhodující vliv na utváření organizace a taktiky německé pěchoty před vypuknutím 2. světové války měly jednak zkušenosti z předchozí světové války, ale také teoretické práce vzniklé ve 20. a 30. letech 20. století, které často zdůraznil nutnost vnímat německou pěchotu jako nástroj vedení útočné války. To ovlivnilo jak vybavení, tak organizaci německé pěší divize, která se během zářijového tažení roku 1939 skládala ze 3 pěších pluků, z nichž každý byl rozdělen na 3 pěší prapory, dělostřeleckou rotu a protitankovou rotu. Kromě toho existovaly četné podpůrné jednotky, včetně: dělostřeleckého pluku se 4 dělostřeleckými eskadrami (včetně jedné těžké), protitankovým praporem, sapérským praporem a komunikačním praporem. Celkem tedy tzv. pěší divize V první mobilizační vlně mělo výraznou dělostřeleckou složku asi 17 700 lidí, ale byla také hojně vybavena kulomety. Mělo také moderní a účinné – na tehdejší dobu – prostředky komunikace a velení. V průběhu války prošly pěší divize transformací - v roce 1943 byly některé z nich přeměněny na divize obrněných granátníků. Standardní oddíl "tradiční" pěchoty však od roku 1943 tvořilo cca 12 500 mužů (a ne cca 17 700 jako v roce 1939) a byla v něm redukována i její dělostřelecká složka – zejména těžké dělostřelectvo, přičemž její proti- obrana tanku byla výrazně vylepšena. Předpokládá se, že za celou druhou světovou válku sloužilo ve Wehrmachtu asi 350 pěších divizí.