Stoletá válka je ozbrojený konflikt z let 1337-1453 mezi Francií a Anglií. Zde je třeba dodat, že byl přerušen četnými příměřími a mírem, který však skončil až v roce 1453. Od samého počátku konfliktu byli lukostřelci, vyzbrojeni t. zv Anglické dlouhé luky. Sluší se dodat, že anglická armáda s touto zbraní poprvé interagovala během bojů ve Walesu ve 13.-14. století a poměrně rychle si ji adaptovala. Dlouhé luky byly zvláště účinné již během bitvy u Crecy v roce 1346. V literatuře se dokonce můžete setkat s termínem, že to byl "triumf dlouhého luku". Vzhledem k výše uvedenému není divu, že v průběhu následujících výprav do Francie tvořili lučištníci v anglické armádě 60 až 80 % živé síly! Odhaduje se, že během bitvy u Agincourtu tvořili pouhých 80 % anglických sil. Důležitým prvkem anglických pěších jednotek však byli vedle lučištníků také vojáci definovaní velmi širokým pojmem muži ve zbrani. Z nich jmenujme především kopiníky a pikenýry, ozbrojené oštěpy, halapartnami nebo štikami. Jako obrannou zbraň nejčastěji používali jednoduché přilby a řetězové zbroje nebo brnění jako brigantiny. Obecně by se mělo předpokládat, že během celé stoleté války (možná až do její poslední fáze) měla britská pěchota větší bojovou hodnotu než její francouzský protějšek.
Stoletá válka je ozbrojený konflikt z let 1337-1453 mezi Francií a Anglií. Zde je třeba dodat, že byl přerušen četnými příměřími a mírem, ale definitivně skončil až v roce 1453. Na počátku konfliktu bylo hlavní údernou silou francouzských jednotek v bitvě jejich rytířský stav, který byl známý svou statečností na bojišti, velmi dobrým individuálním výcvikem, ale také hrdostí (bylo běžné předpokládat, že francouzští rytíři u tehdejší doba tvrdila, že kdyby se nebe zhroutilo na hlavu - podpoří to svými kopiemi) a téměř totální nedisciplinovanost. V bitvě u Crecy v roce 1346 se to projevilo katastrofálně. Výzbroj francouzského rytíře na počátku stoleté války (14. století) byla nepochybně velmi dobrá. Jako obrannou zbraň používal štít, řetězovku s četnými prvky plátové zbroje, nebo – méně často – celoplátovou zbroj. Jako útočnou zbraň používal kopí, jednoruční meč a různé druhy tupých zbraní, jako je průbojná. K významným změnám ve francouzském jezdectví došlo za vlády Karla VII. (vládl 1422-1461). Tento panovník zavedl roku 1445 t. zv ordonančních společností, kterých bylo na počátku 15 a každá z nich měla 100 kopírek. Tato jízda byla dobře vycvičená, disciplinovaná a byla brána jako královský plat a nebyla - jako dříve - jmenována na základě hromadného přesunu.
Hrad je obranná stavba s kompaktními - obvykle kamennými nebo cihlovými - stavbami, která je charakteristická pro středověkou Evropu, zejména v období úplného (X-XIII století) a pozdního (XIV-XV století) středověku. Hrad plnil různé funkce: sídlo královské, vévodské či šlechtické moci, mohl být "rodinným sídlem" jednoho rytíře, ale také vojenskou základnou podřízenou královské moci. Předpokládá se, že první "klasické" hrady v Evropě byly postaveny v 9. století, po pádu karolínského státu. V mnoha případech - v dnešní Francii nebo Německu - měly charakter sídla panovníka nebo rytíře a byly často pouze tvrze, kamenné. Tyto rané hrady postrádají mnoho pozdějších obranných prvků, jako jsou věže nebo rozsáhlý hradební systém. Na přelomu 12. a 13. století však došlo k výrazné změně a pod vlivem zkušeností z křížových výprav se hrady vyvíjejí, jsou stále složitější. Začínají mít jednu nebo více řad stěn. Na území Polska se na přelomu 12. a 13. století objevily hrady, které nahradily předchozí dřevěné a zemní hrady a jednou z prvních takových pevností je zámek v Lehnici nebo přestavba Wawelu v Krakově. Rovněž stojí za připomenutí, že germánské hrady v Pomořansku a Livonsku byly svým způsobem neobvyklé, protože byly postaveny především z cihel, nikoli z kamene. Skvělým příkladem takového hradu je například Malbork. Úpadek hradů se datuje od 15. století, kdy popularizace střelného prachu umožnila jejich poměrně rychlé získání.