První tanky v německé armádě se objevily na konci 1. světové války - byly to stroje A7V. Po podepsání Versailleské smlouvy bylo německým ozbrojeným silám zakázáno vyvíjet obrněné zbraně, německá strana však tato omezení nectila a pancéřové zbraně tajně vyvíjela. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 se však tento vývoj stal plně oficiálním a v roce 1935 vznikla 1. obrněná divize. V období 1935-1939 vznikaly další divize, jejichž hlavní výzbrojí byly vozy Pz.Kpfw: I, II, III a IV. Jediná obrněná divize se v té době skládala z tankové brigády rozdělené na dva obrněné pluky, motorizovanou pěší brigádu a podpůrné jednotky, mimo jiné: průzkum, dělostřelectvo, protiletadlový a sapér. To sestávalo z asi 300 tanků na plný úvazek. Sluší se také dodat, že německé obrněné síly (německy: Panzerwaffe) byly vycvičeny a připraveny k realizaci doktríny bleskové války, a nikoli – jako v mnoha armádách té doby – k podpoře činnosti pěchoty. Proto byl při výcviku "pancerniaków" kladen důraz na zaměnitelnost funkcí, samostatnost v rozhodování důstojníků a poddůstojníků a nejlepší technické zvládnutí vlastněných tanků. To vše mělo za následek velké úspěchy německých obrněných zbraní v Polsku v roce 1939, ale především v západní Evropě v roce 1940. Také v průběhu bojů v severní Africe - zejména v období 1941-1942 - se německé obrněné síly ukázaly jako velmi těžký protivník. Před invazí do SSSR se počet německých obrněných divizí téměř zdvojnásobil, ale počet tanků v těchto jednotkách se snížil na cca 150-200 vozidel. Také v průběhu bojů na východní frontě - zejména v letech 1941-1942 - byly německé obrněné síly ve výcviku a organizaci nadřazeny svému sovětskému protivníkovi. Kontakt s takovými vozidly jako T-34 nebo KW-1 si však v letech 1942 a 1943 vynutil zavedení tanků Pz.Kpfw V a VI na linku. Rostoucí ztráty na východní frontě, stejně jako prohrané bitvy – u Stalingradu nebo Kurska – způsobily oslabení německé Panzerwaffe. Jeho struktura zahrnovala těžké tankové prapory (se 3 tankovými rotami) a v roce 1943 byly zřízeny divize obrněných granátníků. Stále jasnější byla také výhoda sovětské strany a od roku 1944 - potřeba současně bojovat proti sovětským jednotkám na východě a spojencům na západě. Předpokládá se také, že právě tehdy (v letech 1944-1945) byl výcvik německých obrněných sil slabší než v předchozím období a nepředstavoval na německé straně tak výraznou výhodu než dříve. Posledními rozsáhlými operacemi německé Panzerwaffe byly ofenzivy v Ardenách (1944-1945) a v Maďarsku (1945).
Obrněné a mechanizované jednotky Rudé armády se začaly ve větším měřítku formovat koncem 20. a 30. let 20. století. Zejména ve 30. letech se dynamicky rozvíjely. To se odrazilo jak v organizační struktuře, tak ve vybavení. Na prvním z těchto letounů začala v roce 1932 formace mechanizovaných sborů, jejichž struktura se vyvíjela až do vypuknutí 2. světové války. Co se týče vybavení - byly představeny nové typy tanků, např. BT-5, BT-7, T-26 a vícevěžový tank T-28. Velmi úspěšné tanky vstoupily do linie také krátce před začátkem války s Třetí říší – samozřejmě mluvíme o KW-1 a T-34. Avšak i přes to, že v době německé agrese měly sovětské obrněné síly nad agresorem kvantitativní převahu, utrpěly v prvním období války obrovské ztráty na mužích i technice. Lze je vysvětlit nedostatky dobře vycvičeného důstojnického kádru (následky stalinských čistek ve 30. letech), horším individuálním výcvikem sovětských tankistů ve srovnání s jejich německými protivníky nebo podřadnou taktikou posádek sovětských tanků. . Také doktrína jejich použití nebyla ve výcviku tak důsledná a podložená jako v německé armádě. K tomu můžeme přidat i dosti špatnou ergonomii sovětských vozidel nebo nedostatek radiostanic krátkého a dlouhého dosahu v obrněných silách. Postupem času se však tyto chyby začaly více či méně úspěšně opravovat. Například - od jara 1942 se začaly formovat obrněné armády, které měly plnit především útočné úkoly a které tvořily o něco ergonomičtější strukturu než předchozí mechanizované sbory. Zdá se však rozumné říci, že až do konce války Rudá armáda zdůrazňovala spíše kvantitativní než kvalitativní převahu nad nepřítelem, přestože zaváděla do výzbroje tak úspěšné tanky jako T-34/85 nebo IS-2 během válčení. Dobře je to vidět například během bitvy u Kurska v červenci 1943.