Válka v Afghánistánu, známá také jako sovětská intervence v Afghánistánu, se vedla v letech 1979-1989. Stranami konfliktu byla afghánská komunistická vláda, podporovaná ve velkém SSSR, a partyzánské (mudžahedínské) jednotky, které nesouhlasily se sovětskou intervencí a dalekosáhlou sekularizací a ateizací státu. Mudžahedínům se poměrně rychle dostalo rozsáhlé, i když neoficiální pomoci ze Spojených států. Předpokládá se, že sovětská strana zapojila do konfliktu najednou asi 100-120 tisíc lidí. lidí, přičemž určení počtu mudžahedínů je velmi obtížné - nejčastěji se však předpokládá, že měli početní převahu nad sovětskými jednotkami. Bezprostřední příčinou konfliktu byla snaha SSSR zvýšit svou roli ve Střední Asii a především zvýšit svůj vliv v Afghánistánu. Sovětská vojska bojující v této válce byla součástí tzv Omezený kontingent sovětských sil v Afghánistánu, který tvořily především síly 40. armády. Sluší se dodat, že na samém začátku války zapojila sovětská armáda do konfliktu asi 81 tisíc. osob, cca 2400 obrněných vozidel (včetně tanků) a cca 500 letadel. Postupem času tyto síly výrazně narostly. Afghánská válka byla stejně jako válka ve Vietnamu klasickým příkladem partyzánské války, která se navíc vedla v terénu rozhodně nepříznivém pro sovětské jednotky. Sovětští vojáci byli navíc špatně vycvičeni k vedení takového asymetrického konfliktu. Také sovětské vybavení a doktrína, navržená pro totální konflikt ve střední a západní Evropě, ne vždy fungovala. Nakonec válka skončila porážkou Sovětského svazu, který utrpěl obrovskou a prestižní porážku. Předpokládá se také, že válka urychlila rozpad Sovětského svazu. Sovětská armáda pravděpodobně také ztratila asi 65 000-70 000 zraněných a zabitých.
Válka v Afghánistánu, známá také jako sovětská intervence v Afghánistánu, se vedla v letech 1979-1989. Stranami konfliktu byla afghánská komunistická vláda, podporovaná ve velkém SSSR, a partyzánské (mudžahedínské) jednotky, které nesouhlasily se sovětskou intervencí a dalekosáhlou sekularizací a ateizací státu. Mudžahedínům se poměrně rychle dostalo rozsáhlé, i když neoficiální pomoci ze Spojených států. Předpokládá se, že sovětská strana zapojila do konfliktu najednou asi 100-120 tisíc lidí. lidí, přičemž určení počtu mudžahedínů je velmi obtížné - nejčastěji se však předpokládá, že měli početní převahu nad sovětskými jednotkami. Bezprostřední příčinou konfliktu byla snaha SSSR zvýšit svou roli ve Střední Asii a především zvýšit svůj vliv v Afghánistánu. Sovětská vojska bojující v této válce byla součástí tzv Omezený kontingent sovětských sil v Afghánistánu, který tvořily především síly 40. armády. Sluší se dodat, že na samém začátku války zapojila sovětská armáda do konfliktu asi 81 tisíc. osob, cca 2400 obrněných vozidel (včetně tanků) a cca 500 letadel. Postupem času tyto síly výrazně narostly. Afghánská válka byla stejně jako válka ve Vietnamu klasickým příkladem partyzánské války, která se navíc vedla v terénu rozhodně nepříznivém pro sovětské jednotky. Sovětští vojáci byli navíc špatně vycvičeni k vedení takového asymetrického konfliktu. Také sovětské vybavení a doktrína, navržená pro totální konflikt ve střední a západní Evropě, ne vždy fungovala. Nakonec válka skončila porážkou Sovětského svazu, který utrpěl obrovskou a prestižní porážku. Předpokládá se také, že válka urychlila rozpad Sovětského svazu. Sovětská armáda pravděpodobně také ztratila asi 65 000-70 000 zraněných a zabitých.
Na konci 2. světové války měla Rudá armáda, která se brzy (v roce 1946) přejmenovala na Sovětskou armádu, přibližně 9,8 milionu lidí zformovaných v přibližně 500 divizích různých typů. Tento počet se poměrně rychle snížil, ale během studené války (1945-1991) se celkový počet sovětských ozbrojených sil pohyboval od asi 2,8 do asi 5,3 milionů lidí. V polovině 80. let, tedy během války v Afghánistánu, čítaly sovětské pozemní síly asi 210 divizí, z toho 40-50 divizí byly obrněné divize (v sovětské nomenklatuře - tankové divize), skládající se z branců. Obrněnou divizi tvořily tři tankové pluky, jeden mechanizovaný pěší pluk, samohybný dělostřelecký pluk a četné podpůrné jednotky. Mezi posledně jmenované patří: ženisté, spojovací a chemické průzkumné jednotky a také silné protiletadlové jednotky. Hlavní výzbrojí sovětské obrněné divize byly samozřejmě tanky. Patří mezi ně takové úspěšné konstrukce jako T-54 / T-55, T-72 nebo T-80, které byly při zavedení na linku často velmi moderními stroji. Za připomenutí stojí i komplikovaný, ale vysoce inovativní T-64, který nebyl nikdy exportován – a to ani do zemí Varšavské smlouvy. Předpokládá se, že kolem roku 1990 bylo v Sovětské armádě asi 55 000 tanků různých typů v různém technickém stavu a mobilizační pohotovosti. Stojí za to dodat, že sovětské obrněné divize byly během studené války cvičeny především pro totální konflikt s NATO a západní Evropa byla považována za nejpravděpodobnější oblast operací. V takovém konfliktu se předpokládalo, že postup tankové divize bude za první 3 dny operace od 80 do 100 kilometrů.
Na konci 2. světové války měla Rudá armáda, která se brzy (v roce 1946) přejmenovala na Sovětskou armádu, přibližně 9,8 milionu lidí zformovaných v přibližně 500 divizích různých typů. Tento počet se poměrně rychle snížil, ale během studené války (1945-1991) se celkový počet sovětských ozbrojených sil pohyboval od asi 2,8 do asi 5,3 milionů lidí. V polovině 80. let, tedy během války v Afghánistánu, čítaly sovětské pozemní síly asi 210 divizí, z toho až 160 divizí tvořily motorizované pěší divize složené z branců. Motostřelecká divize se skládala ze tří pěších pluků, jednoho obrněného pluku, samohybného dělostřeleckého pluku a četných podpůrných jednotek, vyznačujících se především poměrně silnou protiletadlovou obranou tvořenou dělostřeleckými a raketovými komplety. Základní zbraní sovětského pěšáka byl v té době velmi úspěšný kulomet AK-47, později modernizovaný na standard AK-74. Podpůrnými zbraněmi byly lehké a těžké kulomety. Kolové obrněné transportéry (APC) byly důležitým dopravním prostředkem, zpočátku to byly BTR-152, ale později BTR-60, BTR-70 a BTR-80. Předpokládá se, že kolem roku 1990 bylo v Sovětské armádě přibližně 70 000 různých typů obrněných transportérů v různém technickém stavu. Sluší se dodat, že sovětské jednotky byly během studené války cvičeny především pro totální konflikt s NATO a za nejpravděpodobnější oblast operací byla považována západní Evropa. V takovém konfliktu se předpokládalo, že postup motorizované pěší divize bude v prvních 3-4 dnech operace od 80 do 100 kilometrů.