Sovětský důstojnický sbor se začal formovat v průběhu občanské války v Rusku, která vypukla po říjnové revoluci v roce 1917. Po jejím definitivním konci na přelomu let 1922/1923 (ačkoli hlavní činnost skončila již v roce 1919), stejně jako po porážce ve válce s Polskem (Rižský mír - 1921), byly pomalu vyvozovány závěry z tyto ozbrojené konflikty, které ovlivnily podobu sovětského důstojnického sboru a jeho teoretické a vojenské názory. Tento proces se urychlil na přelomu 20. a 30. let dvacátého století, kdy se v SSSR objevila teorie tzv. hluboké operace a jejich díla publikoval Tuchačevskij nebo méně známí, ale pro rozvoj sovětského vojenského myšlení velmi důležití, Triandafilov a Isserson. V polovině 30. let byl však sovětský důstojnický sbor decimován v rámci stalinských čistek, což bylo špatné pro jeho profesionalitu a možná ještě více pro samostatné myšlení jednotlivých důstojníků. Na této skutečnosti nic nezměnilo ani zavedení profesionálního důstojnického sboru v roce 1935. V důsledku těchto čistek se dostala na vrchní velitelská místa důstojníci s nedostatečnou přípravou, značným nedostatkem teoretických znalostí, ale zcela loajální k aparátu komunistického státu. Rudá armáda navíc na přelomu 30. a 40. let procházela intenzivním kvantitativním rozvojem a obecně trpěla značnými nedostatky v důstojnickém sboru. Nedostatky v tomto ohledu podtrhla již Zimní válka s Finskem (1939-1940) a naplno se projevily v prvním období války s Německem, zejména v období 1941-1942. I prvního velkého vítězství v této válce (protiofenzíva z Moskvy v roce 1941) bylo dosaženo spíše díky vyčerpání nepřítele a povětrnostním podmínkám než díky Žukovovým velitelským talentům. Postupem času, za cenu obrovského holdu krve, se však sovětský důstojnický sbor profesionalizoval a dokázal stále obratněji provádět opravdu rozsáhlé pozemní operace. Jedním z příkladů je operace Bagration v roce 1944. Také takoví generálové a maršálové jako Rokossovskij, Koněv a Batov se ukázali být pro německé velitele rovnocennými protivníky. Navíc – zvláště ten první se dá počítat za jednoho z nejlepších velitelů druhé světové války.
Obrněné a mechanizované jednotky Rudé armády se začaly ve větším měřítku formovat koncem 20. a 30. let 20. století. Zejména ve 30. letech se dynamicky rozvíjely. To se odrazilo jak v organizační struktuře, tak ve vybavení. Na prvním z těchto letounů začala v roce 1932 formace mechanizovaných sborů, jejichž struktura se vyvíjela až do vypuknutí 2. světové války. Co se týče vybavení - byly představeny nové typy tanků, např. BT-5, BT-7, T-26 a vícevěžový tank T-28. Velmi úspěšné tanky vstoupily do linie také krátce před začátkem války s Třetí říší – samozřejmě mluvíme o KW-1 a T-34. Avšak i přes to, že v době německé agrese měly sovětské obrněné síly nad agresorem kvantitativní převahu, utrpěly v prvním období války obrovské ztráty na mužích i technice. Lze je vysvětlit nedostatky dobře vycvičeného důstojnického kádru (následky stalinských čistek ve 30. letech), horším individuálním výcvikem sovětských tankistů ve srovnání s jejich německými protivníky nebo podřadnou taktikou posádek sovětských tanků. . Také doktrína jejich použití nebyla ve výcviku tak důsledná a podložená jako v německé armádě. K tomu můžeme přidat i dosti špatnou ergonomii sovětských vozidel nebo nedostatek radiostanic krátkého a dlouhého dosahu v obrněných silách. Postupem času se však tyto chyby začaly více či méně úspěšně opravovat. Například - od jara 1942 se začaly formovat obrněné armády, které měly plnit především útočné úkoly a které tvořily o něco ergonomičtější strukturu než předchozí mechanizované sbory. Zdá se však rozumné říci, že až do konce války Rudá armáda zdůrazňovala spíše kvantitativní než kvalitativní převahu nad nepřítelem, přestože zaváděla do výzbroje tak úspěšné tanky jako T-34/85 nebo IS-2 během válčení. Dobře je to vidět například během bitvy u Kurska v červenci 1943.