Již po prvních zkušenostech z bojů v severní Africe na přelomu let 1942-1943 změnila americká armáda postavení americké pěší divize. Od roku 1943 měla každá pěší divize tři pěší pluky na plný úvazek, postupně složené ze tří pěších praporů. Kromě toho byly součástí pěšího pluku i další jednotky, např.: protitanková rota, dělostřelecká rota nebo štábní rota. Celkem čítal pěší pluk americké armády přibližně 3100 vojáků. Je třeba také připomenout, že součástí divize byla i silná dělostřelecká složka skládající se ze čtyř dělostřeleckých praporů – 3 lehkých a 1 středního, nejčastěji vyzbrojených houfnicemi ráže 105 a 155 mm. Dále zde byl mimo jiné ženijní prapor, opravárenská rota, průzkumná jednotka a četa Vojenské policie. Celkem měla americká pěší divize od roku 1943 přibližně 14 200 lidí. Poměrně jasně dominovala dělostřelectvu nad německou divizí a měla mnohem lepší a především plně motorizované dopravní prostředky, což z ní činilo vysoce mobilní taktickou formaci. Měla také mnohem bohatší "individuální" protitankové zbraně v podobě velkého množství odpalovačů bazuky, kterých bylo v celé divizi přes 500 kusů.
V době vypuknutí 2. světové války v Evropě čítala americká armáda - včetně letecké složky - cca 190 tisíc. lidí, včetně 3 pěších divizí, jezdecké divize, havajské divize, filipínské divize a posádky Panamského průplavu. Je zřejmé, že to byl velmi malý počet ve srovnání s japonskými nebo německými jednotkami. V průběhu druhé světové války však armáda vzrostla více než 40krát[!] na přibližně 8,3 milionu lidí v polovině roku 1945. Tento skok v růstu samozřejmě znamenal i skok ve velikosti amerického armádního sboru. Například mezi létem 1941 a létem 1947 absolvovalo důstojnické kurzy na Důstojnické kandidátské škole pro pěchotu až 67 000 zájemců. Samozřejmě, že většina vyšších důstojníků (od plukovníka a výše) měla před létem 1941 vyšší vojenské vzdělání. Pokud bychom se pokusili zhodnotit americký důstojnický kádr v období 1941-1945, dalo by se naznačit relativně malý počet kardinálních chyb spáchaných na bojišti (viz: Akce generála Johna Lucase v Anziu v roce 1944 nebo na nižší úrovni útoku 2. praporu 1. obrněného pluku Sidi bou Zid během bitvy o Kasserine Pass v roce 1943), šetřil své vojáky, spíše obratně využíval značné materiální výhody (zejména během bojů v Normandii v roce 1944), ale také schopnost poměrně rychle reagovat na nepředvídané akce nepřítele (videa: německá protiofenzíva v Ardenách 1944/1945). Zároveň však nelze pominout, že američtí důstojníci často jednali konzervativně, s nízkým rizikem a usilovali o jisté vítězství. Mezi výjimky patřil především generál Patton.