Námořní pěchota Spojených států (USMC) je nezávislá pobočka ozbrojených sil USA. Jednota vznikla v listopadu 1775 a první větev této jednoty vznikla o rok později. V devatenáctém a na počátku dvacátého století sloužila americká námořní pěchota především v oblasti Jižní a Střední Ameriky a střežila americké zájmy v této části světa. Tehdy se také ustálila zásada, že právě USMC byla nasazena do oblasti operací jako první mezi ostatními jednotkami amerických ozbrojených sil. Vojáci sboru bojovali v první světové válce, ale zvláštní slávu získali v průběhu krvavých a těžkých bojů v Pacifiku v letech 1941-1945, když se zúčastnili bitev jako Guadalcanal (1942-1943), Tarawa (1943), Iwo-Jima a Okinawa (oba z roku 1945). Často tváří v tvář nepříteli prokázali vojáci této formace velkou odvahu, jejímž příkladem může být např. John Basilone byl oceněn Medal of Honor za svůj úspěch během bitev na Gudalcanalu. Po roce 1945 vojáci sboru bojovali například ve válce v Koreji (1950-1953) nebo zejména ve válce ve Vietnamu (1964 / 1965-1975), přičemž v té druhé utrpěli těžké ztráty. Po skončení studené války se vojáci USMC účastnili např. obou válek v Zálivu (1990-1991 a 2003). V současné době je ve sboru 182 000 vojáků a asi 38 500 v záloze. Heslem Sboru je latinské heslo Semper Fidelis (Polsky vždy věrné).
Druhá válka v Perském zálivu 2003 invaze do Iráku ) byl formálně zahájen 19. března 2003 a formálně skončil projevem amerického prezidenta George W. Bushe mladšího 1. května 2003. Je však třeba připomenout, že americké jednotky a země, které je podporují, oficiálně zůstaly v Iráku až do roku 2011. Hlavní příčinou konfliktu byla touha USA zničit zbraně hromadného ničení údajně vlastněné Irákem a údajné sponzorování mezinárodního terorismu ze strany země – slogan, který byl pro občana USA obzvláště oblíbený a důležitý po tragickém útoku z 11. , 2001. Na jedné straně barikády stála v průběhu této války vojska protiirácké koalice složená ze sil několika zemí (včetně Polska), ale především Spojených států, která v období březen-duben 2003 celkem cca 200 000. Postupem času se počty těchto sil měnily. Jejich protivníkem byly irácké síly odhadované na 350 000-380 000 vojáků. Paradoxně tedy měly irácké síly co do počtu převahu, ale byly jasně horší než koaliční síly na jiných úrovních válečného umění. Na rozdíl od první války v Zálivu se velení koaličních sil rozhodlo vést souběžně velmi intenzivní operace na zemi i ve vzduchu, zaměřené především na technologický pokrok vlastních sil, překvapení a rychlost akce. Hlavním cílem operace bylo zmocnit se Bagdádu v důsledku násilného nájezdu koaličních jednotek hluboko do Iráku. Sluší se dodat, že v průběhu této vysoce pohybové fáze války koaliční jednotky obcházely větší města, s výjimkou důležitých měst Basra. Během 21 dnů od zahájení útoku dosáhly jednotky koalice Bagdádu a 9. dubna 2003 bylo hlavní město Iráku formálně v rukou koaličních sil. Z čistě vojenského hlediska skončila válka naprostým úspěchem koaličních vojsk, dosaženým velmi rychle a s minimálními ztrátami. Z politického hlediska se to však ukázalo jako diskutabilní vítězství, ba co víc, angažovalo americké vojáky do dlouhodobých stabilizačních aktivit v Iráku, jejichž náklady – lidské i ekonomické – pravděpodobně převyšovaly náklady operace od března do dubna 2003.