Druhá válka v Perském zálivu 2003 invaze do Iráku ) byl formálně zahájen 19. března 2003 a formálně skončil projevem amerického prezidenta George W. Bushe mladšího 1. května 2003. Je však třeba připomenout, že americké jednotky a země, které je podporují, oficiálně zůstaly v Iráku až do roku 2011. Hlavní příčinou konfliktu byla touha USA zničit zbraně hromadného ničení údajně vlastněné Irákem a údajné sponzorování mezinárodního terorismu ze strany země – slogan, který byl pro občana USA obzvláště oblíbený a důležitý po tragickém útoku z 11. , 2001. Na jedné straně barikády stála v průběhu této války vojska protiirácké koalice složená ze sil několika zemí (včetně Polska), ale především Spojených států, která v období březen-duben 2003 celkem cca 200 000. Postupem času se počty těchto sil měnily. Jejich protivníkem byly irácké síly odhadované na 350 000-380 000 vojáků. Paradoxně tedy měly irácké síly co do počtu převahu, ale byly jasně horší než koaliční síly na jiných úrovních válečného umění. Na rozdíl od první války v Zálivu se velení koaličních sil rozhodlo vést souběžně velmi intenzivní operace na zemi i ve vzduchu, zaměřené především na technologický pokrok vlastních sil, překvapení a rychlost akce. Hlavním cílem operace bylo zmocnit se Bagdádu v důsledku násilného nájezdu koaličních jednotek hluboko do Iráku. Sluší se dodat, že v průběhu této vysoce pohybové fáze války koaliční jednotky obcházely větší města, s výjimkou důležitých měst Basra. Během 21 dnů od zahájení útoku dosáhly jednotky koalice Bagdádu a 9. dubna 2003 bylo hlavní město Iráku formálně v rukou koaličních sil. Z čistě vojenského hlediska skončila válka naprostým úspěchem koaličních vojsk, dosaženým velmi rychle a s minimálními ztrátami. Z politického hlediska se to však ukázalo jako diskutabilní vítězství, ba co víc, angažovalo americké vojáky do dlouhodobých stabilizačních aktivit v Iráku, jejichž náklady – lidské i ekonomické – pravděpodobně převyšovaly náklady operace od března do dubna 2003.
Ozbrojené síly Spojených států ) jsou v současné době nejmocnější a nejsilnější jednotky na světě s aktivním personálem přibližně 1,36 milionu lidí a rozpočtem 686 miliard $ v roce 2018. Jednou z jejich nejdůležitějších složek je pozemní armáda, tedy armáda Spojených států, ve které v roce 2017 sloužilo 476 000 vojáků v linii. Nejpočetnějším typem armády v pozemních silách je samozřejmě pěchota – především motorizovaná a mechanizovaná. Teoreticky je přidělen k divizím, ale v praxi velmi často působí v rámci Brigade Combat Team. Pěší jednotky se dělí na klasický Infantry Brigade Combat Team, skládající se mimo jiné ze tří pěších praporů a podpůrných jednotek. V roce 2014 ji tvořilo asi 4 400 lidí a pěší brigáda na vozidlech Stryker (Stryker Brigade Combat Team) založená na třech motorizovaných praporech pěchoty a podpůrných jednotkách. V roce 2014 měla kolem 4500 vojáků a 307 vozidel Styker v různých verzích. Americká pěchota také slouží v Armored Brigade Combat Team, v rotách a mechanizovaných pěchotních praporech. Hlavními střeleckými zbraněmi amerického pěšáka jsou pušky M16 a M4 ráže 5,56 mm. Jako zajímavost lze uvést, že soukromá (soukromá E1) americká armáda vydělává asi 20 200 USD ročně, zatímco seržant (seržant E5) s 2letou praxí - asi 28 700 USD. Jedná se o základní platy – bez jakýchkoliv příplatků a prémií.