První tanky v německé armádě se objevily na konci 1. světové války - byly to stroje A7V. Po podepsání Versailleské smlouvy bylo německým ozbrojeným silám zakázáno vyvíjet obrněné zbraně, německá strana však tato omezení nectila a pancéřové zbraně tajně vyvíjela. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 se však tento vývoj stal plně oficiálním a v roce 1935 vznikla 1. obrněná divize. V období 1935-1939 vznikaly další divize, jejichž hlavní výzbrojí byly vozy Pz.Kpfw: I, II, III a IV. Jediná obrněná divize se v té době skládala z tankové brigády rozdělené na dva obrněné pluky, motorizovanou pěší brigádu a podpůrné jednotky, mimo jiné: průzkum, dělostřelectvo, protiletadlový a sapér. To sestávalo z asi 300 tanků na plný úvazek. Sluší se také dodat, že německé obrněné síly (německy: Panzerwaffe) byly vycvičeny a připraveny k realizaci doktríny bleskové války, a nikoli – jako v mnoha armádách té doby – k podpoře činnosti pěchoty. Proto byl při výcviku "pancerniaków" kladen důraz na zaměnitelnost funkcí, samostatnost v rozhodování důstojníků a poddůstojníků a nejlepší technické zvládnutí vlastněných tanků. To vše mělo za následek velké úspěchy německých obrněných zbraní v Polsku v roce 1939, ale především v západní Evropě v roce 1940. Také v průběhu bojů v severní Africe - zejména v období 1941-1942 - se německé obrněné síly ukázaly jako velmi těžký protivník. Před invazí do SSSR se počet německých obrněných divizí téměř zdvojnásobil, ale počet tanků v těchto jednotkách se snížil na cca 150-200 vozidel. Také v průběhu bojů na východní frontě - zejména v letech 1941-1942 - byly německé obrněné síly ve výcviku a organizaci nadřazeny svému sovětskému protivníkovi. Kontakt s takovými vozidly jako T-34 nebo KW-1 si však v letech 1942 a 1943 vynutil zavedení tanků Pz.Kpfw V a VI na linku. Rostoucí ztráty na východní frontě, stejně jako prohrané bitvy – u Stalingradu nebo Kurska – způsobily oslabení německé Panzerwaffe. Jeho struktura zahrnovala těžké tankové prapory (se 3 tankovými rotami) a v roce 1943 byly zřízeny divize obrněných granátníků. Stále jasnější byla také výhoda sovětské strany a od roku 1944 - potřeba současně bojovat proti sovětským jednotkám na východě a spojencům na západě. Předpokládá se také, že právě tehdy (v letech 1944-1945) byl výcvik německých obrněných sil slabší než v předchozím období a nepředstavoval na německé straně tak výraznou výhodu než dříve. Posledními rozsáhlými operacemi německé Panzerwaffe byly ofenzivy v Ardenách (1944-1945) a v Maďarsku (1945).
Bitva u Kurska (německý kódový název: Operace Zitadelle) je všeobecně uznávána – ne zcela přesně – jako největší obrněná bitva ve druhé světové válce a největší obrněná bitva na východní frontě. Stalo se tak po německé porážce u Stalingradu v únoru 1943, ale také po úspěšné německé protiofenzívě u Charkova v březnu téhož roku. Německá strana, která se zapojila do bitvy, počítala s plným převzetím strategické iniciativy, s úkolem sovětské strany s co největšími ztrátami, jakož i s vsuvkou sovětské ofenzívy očekávané v létě 1943. Rudá armáda zaujala obranný postoj a snažila se v počáteční fázi operace vykrvácet útočící Němce a poté přejít do protiofenzívy. Bitva na Kurském oblouku začala 5. července 1943 a spolu se sovětskými operacemi Orłowo a Belgorod trvala až do 23. srpna téhož roku. V jejím průběhu, i přes zapojení významných sil německé armády a nejnovějších tanků Tiger a Panther i stíhačů tanků Ferdinand, dosáhli vítězství Sověti, kteří se na tuto bitvu velmi dobře připravili, a přestože utrpěli obrovské ztráty - mohli přejít do protiofenzívy. Bitva u Kurska se ukázala být jedním ze zlomů druhé světové války. Odhaduje se, že v důsledku toho (od 5. července do 23. srpna) německá armáda ztratila cca 240 000 zabitých, raněných a zajatých vojáků, cca 1 300 tanků a cca 1 000 letadel. Ztráty Rudé armády byly nepochybně větší.