Důstojnický sbor císařské německé armády byl v předvečer vypuknutí 1. světové války v Evropě vnímán jako jeden z nejlépe vycvičených a vyznačoval se velmi vysokou mírou profesionality. Velké úspěchy pruské armády v roce 1866 a v letech 1870-1871 byly stále připomínány. Sluší se dodat, že vzpomínka na tato vítězství měla negativní dopad na myšlení německého důstojnického sboru, které bylo často přehnaně konzervativní. Teoreticky stál v čele německé armády císař Wilhelm II. Hohenzollern, ale ve skutečnosti celé ozbrojené síly řídil Velký generální štáb (něm. Großer Generalstab), jehož hlavou v srpnu 1914 byl Helmut von Moltke mladší. Role, kterou náčelníci generálního štábu sehráli na přelomu 19. a 20. století v německém plitickém životě, byla významná a daleko přesahovala jejich ruské či francouzské protějšky. Sluší se dodat, že na počátku Velké války byl německý důstojnický sbor prodchnut útočnou doktrínou a snažil se válku co nejdříve vyřešit ve svůj prospěch. Plánem, který byl realizován na začátku války, byl upravený Schlieffenův plán, který vyžadoval soustředění sil na západní frontě a co nejrychlejší porážku francouzské armády a následně (asi po 40-50 dnech operace) přemístění je na východ, proti Rusku. Plán se však zcela nezdařil a němečtí důstojníci se museli přizpůsobit podmínkám poziční války na západní frontě.
V době vypuknutí 1. světové války německá armáda jako kterákoli jiná evropská armáda té doby neměla žádné tanky. V průběhu tohoto konfliktu se však Německu podařilo předběhnout Francii, zejména Velkou Británii, která již v roce 1916 představila první tanky ve velkém na konci bitvy na Sommě. Pro německou armádu byl docela překvapením výskyt tanků Mark IV, které se staly katalyzátorem rozvoje vlastních obrněných sil. To také vedlo ke konstrukci prvního německého tanku A7V, který měl posádku nejméně 18 lidí! Německá armáda však stále zacházela s tímto druhem zbraní druhořadého významu a zároveň si byla vědoma, že ekonomické a ekonomické možnosti Německa neumožňují výrobu tanků ve velkém. Z toho důvodu poprvé ve větším měřítku použila pancéřové zbraně až počátkem roku 1918, během t. Ludendorffovy ofenzivy na západní frontě. Sluší se dodat, že v jejím průběhu byl použit nejen původní A7V, ale také mnoho ukořistěných tanků – zejména britských.
Na začátku první světové války, v srpnu 1914, byla armáda císařského Německa považována za nejlepší a nejvýkonnější na starém kontinentu. Takové přesvědčení vyplynulo především ze slávy vítězství dosažených v průběhu válek s Rakouskem v roce 1866 a s Francií v letech 1870-1871. Také mnohá organizační řešení používaná v té době v pruské a později německé armádě (např. strategické železniční tratě nebo mobilizační technika) byla zkopírována v jiných evropských zemích. Stejně jako ve francouzské a ruské armádě byla v německé armádě v roce 1914 největší počet ozbrojených sil pěchota. Německý pěšák byl v té době jeho hlavní výzbrojí s úspěšnou puškou Mauser Gewehr 98 ráže 7,92 mm a na hlavě nosil slavný pickelhaub - tak nemilosrdně používaný jako symbol německého militarismu v karikatuře zemí Dohody. Sluší se dodat, že německá pěchotní uniforma byla mnohem méně barevná než její francouzský protějšek. V době vypuknutí Velké války se německý sbor skládal z velitelství, 2 pěších divizí, eskadry těžkého dělostřelectva (16 houfnic ráže 150 mm), komunikačního praporu, roty světlometů a letecké roty. Pěší divize se zase skládala ze dvou brigád, každá z nich dvou pěších pluků. Naproti tomu jediný pěší pluk sestával ze 3 praporů a kulometné roty 6 těžkých kulometů. Sluší se dodat, že pěší divize byla podporována dělostřeleckou brigádou o 72 dělech. Německá pěchota samozřejmě v průběhu první světové války prošla dalekosáhlými změnami. Nejprve byla do výzbroje zavedena ocelová přilba (německy Stahlhelm), která s drobnými změnami přežila v německých ozbrojených silách až do konce... 2. světové války! Ve velkém se také začaly používat ruční granáty, plynové masky a lehké kulomety (německy leichte Maschinengewehr – zkráceně lMG). Objevily se i pobočky jako Stosstruppen.