Během 2. světové války byl postoj zemí Osy, zejména Německa, k civilnímu obyvatelstvu žijícímu v dobytých oblastech Evropy velmi odlišný. Dá se předpokládat, že dále na západě byla tato politika méně genocidní a méně brutální. Příkladem je Francie, která se v roce 1940 rozdělila na dvě části – okupované německými a italskými vojsky a tzv. Vichystický stát, který si zachoval zdání nezávislosti a který navíc úzce spolupracoval s Třetí říší. V okupované Francii se Němci zmocnili moci, pokusili se využít tamní průmyslovou základnu ve vlastním válečném úsilí, vynutili si přísun kontingentů nuceně nasazených dělníků a nemilosrdně zasáhli proti hnutí odporu, ale nesledovali vraždu a vyhlazení francouzského národa. Mezi další příklady patří vytváření vlád ve větší či menší míře spolupracujících s Německem v Nizozemsku nebo Norsku. Na druhou stranu, čím více na východ jsme šli, tím více se německá politika ukázala jako genocidnější. Příkladem je německá politika v Polsku, kde se útočník snažil poněmčit část populace a zacházel s generálním gouvernementem jako se zásobárnou volné pracovní síly. Se zavedením tzv Generalplan Ost z roku 1941, Třetí říše předpokládala, že velká část polské společnosti bude buď zavražděna, nebo násilně přesídlena. Třetí říše prováděla podobnou genocidní politiku na západních územích SSSR, okupovaných od roku 1941. Děsivým, společným jmenovatelem německé okupační politiky v západní a východní Evropě byla touha vyvraždit židovské obyvatelstvo žijící v těchto oblastech. Zločin vešel do dějin jako holocaust nebo šoa (hebrejsky holocaust). Bezpečné a pravděpodobně podhodnocené odhady ukazují, že během celé druhé světové války zemřelo nebo bylo zavražděno asi 23,7 milionů civilistů…
Během druhé světové války vytvořila britská armáda celkem 43 pěších divizí. Na počátku války čítal štáb divize přibližně 13 800 důstojníků a vojáků, v roce 1944 se tento počet zvýšil na přibližně 18 300 osob. Tato výrazná změna v počtu zaměstnanců vyplynula především z nárůstu různých typů podpůrných jednotek, nikoli z nárůstu počtu samotných pěšáků. V roce 1944 se britská pěší divize skládala ze tří pěších brigád, každá s vlastním velitelstvím, štábní četou, 3 pěšími prapory a ženijními divizemi. Sluší se dodat, že jeden pěší prapor měl cca 780 důstojníků a vojáků a měl četné podpůrné jednotky (např. minometná četa nebo průzkumná četa). Součástí divize byla také de facto dělostřelecká brigáda s pěti dělostřeleckými pluky (včetně jednoho protitankového a jednoho protiletadlového), praporem kulometů a minometů a také průzkumnými, komunikačními a sapérskými jednotkami. Důležitým prvkem zvyšujícím mobilitu britské pěší divize byla její plná motorizace. Primární puška britského pěšáka byla puška Lee Enfield č. 1 nebo č. 4. Jako kulomety byly použity mimo jiné samopaly Sten, ruční kulomety Bren a kulomety Vickers. Nejpoužívanějšími protitankovými zbraněmi byly 40 a 57 mm 2 a 6liberní kanóny a později i 76mm 17liberní kanóny. Hlavní výzbrojí polního dělostřelectva byla zase velmi úspěšná houfnice Výzbroj QF 25 liber.