Bitva u Waterloo se odehrála 18. června 1815 a byla poslední bitvou, které velel Napoleon Bonaparte s francouzskými silami. Předpokládá se, že na francouzské straně se bitvy zúčastnilo asi 65 000 vojáků a 250 děl, zatímco na anglo-nizozemské a pruské straně bojovalo celkem asi 123 000 mužů s asi 160 děly (bez pruského dělostřelectva). Francouzskou stranu vedl samozřejmě císař Francouzů, spojenci - Arthur Wellesley, Fr. Wellington a Prusové - Gebhard von Blücher. Britsko-nizozemské jednotky, čekající na příchod Prusů, ale také na základě zkušeností Fr. Wellington, poučený z bojů ve Španělsku, zaujal obranný postoj a jejich postavení bylo podpořeno hospodářskými budovami. Bojiště s bažinatou půdou, nasáklou vodou po intenzivních deštích, také favorizovalo obránce, protože znesnadňovalo rozvoj jezdeckého útoku. Bitva začala kolem 11:30 francouzskou dělostřeleckou kanonádou a později - útoky francouzské pěchoty na britsko-nizozemské pozice. Zpočátku se bojovalo o farmu Hougomont, ale později i na pravém křídle a ve středu spojenecké formace. Další fází bitvy byly nálože britské jízdy, které měly odlehčit bojující pěchotě, což zpočátku přineslo Britům velký úspěch, ale nakonec byly se značnými ztrátami odraženy. Přes urputné boje a útoky pod vedením maršála Neye se kolem 16:30 zdálo, že britské pozice jsou neporušené a Prusové, kterým velel Gebhard von Blücher, se již blížili k bojišti. Konečně kolem 19:30 vstoupil do boje 1. pruský sbor - to znamenalo, že misky vah vítězství se naklonily směrem ke spojencům, a to i přes útok Staré gardy na britské pozice. Bezprostředním následkem bitvy u Waterloo byla Napoleonova abdikace a konec napoleonské éry v dějinách Evropy.
Během revolučních válek (1792-1799) a - zejména - v napoleonském období (1799-1815), měla Francie pravděpodobně nejúčinnější válečnou mašinérii na starém kontinentu, což téměř vedlo k její trvalé hegemonii nad Evropou. Bude pravda říci, že klíčovým prvkem tohoto stroje byla francouzská armáda. Velmi důležitou roli v této armádě hrála kavalérie. V jejích řadách se jako samostatné pluky objevily jednotky kyrysníků až v období konzulátu (1799-1804), z nichž první vznikly z t. zv. těžkého jezdectva v letech 1801-1802. V roce 1803 byl počet kyrysových pluků stanoven na dvanáct. Do roku 1807 tvořilo kyrysářský pluk asi 780 mužů rozdělených do čtyř eskadron, každá po dvou rotách. Na druhou stranu od roku 1807 měl kyrysářský pluk 5 eskadron a 1040 prezenčních mužů. Základní francouzskou výzbrojí kyrysníků byl široký meč AN IX (do roku 1805), později byl nahrazen širokým mečem AN XI. Sekundárními zbraněmi byly jezdecké pistole AN IX o hmotnosti 1,29 kilogramu a ráži 17,11 mm. Později se začaly používat i pistole AN XI. Na hlavách měli železné přilby a tělo chránil kyrys složený z zadního plátu a náprsníku. Jako kuriozitu lze uvést, že v letech 1805-1815 se používaly až tři druhy kyry, které se však od sebe mírně lišily. Francouzské kyrysy byly klasickou těžkou jízdou, vhodnou především na bojiště, ale mající malý význam při rozpoznávání či vedení tzv. malá válka. Mezi nejlepší velitele této formace patří např. generál d'Hautpoul, který se vyznamenal zejména u Slavkova (1805), a generál Espagne, který odvedl skvělou práci v bitvě u Caldiera.