Britská 8. armáda byla zformována v severní Africe v září 1941 ze sil umístěných v Egyptě. Do listopadu téhož roku byl složen ze dvou sborů – XIII. a XXX. Zahrnovala mimo jiné: 2. novozélandskou pěší divizi, 4. indickou pěší divizi, 7. tankovou divizi (slavné Pouštní krysy) a 1. jihoafrickou pěší divizi. Na konci roku 1942 bylo v 10 divizích a několika samostatných brigádách zformováno asi 220 000 lidí. Osmá armáda podstoupila svůj křest ohněm během bitvy u Tobruku v listopadu 1941. Později, v letech 1941-1943, bojovala v severní Africe, vyhrála velmi důležité vítězství v bitvě u El Alameinu a později porazila síly Osy v Libyi a Tunisku. Sluší se dodat, že jejím velitelem byl od srpna 1942 do prosince 1943 Bernard Law Montgomery - jeden z nejlepších britských velitelů druhé světové války. V letech 1943-1945 bojovala 8. armáda v prostoru hl Apeniny účastí na vylodění na Sicílii a na vylodění v jižní Itálii. Jeho vojáci později prolomili Gotickou linii a Gustavovu linii a v roce 1944 také bojovali u Monte Cassina. Právě 8. armáda zahrnovala 2. sbor polských ozbrojených sil pod velením generála Anderse. V roce 1945 bojovala 8. armáda v údolí Pádu a později vstoupila do Rakouska, kde za druhé světové války ukončila svou bojovou cestu.
Během druhé světové války vytvořila britská armáda celkem 43 pěších divizí. Na počátku války čítal štáb divize přibližně 13 800 důstojníků a vojáků, v roce 1944 se tento počet zvýšil na přibližně 18 300 osob. Tato výrazná změna v počtu zaměstnanců vyplynula především z nárůstu různých typů podpůrných jednotek, nikoli z nárůstu počtu samotných pěšáků. V roce 1944 se britská pěší divize skládala ze tří pěších brigád, každá s vlastním velitelstvím, štábní četou, 3 pěšími prapory a ženijními divizemi. Sluší se dodat, že jeden pěší prapor měl cca 780 důstojníků a vojáků a měl četné podpůrné jednotky (např. minometná četa nebo průzkumná četa). Součástí divize byla také de facto dělostřelecká brigáda s pěti dělostřeleckými pluky (včetně jednoho protitankového a jednoho protiletadlového), praporem kulometů a minometů a také průzkumnými, komunikačními a sapérskými jednotkami. Důležitým prvkem zvyšujícím mobilitu britské pěší divize byla její plná motorizace. Primární puška britského pěšáka byla puška Lee Enfield č. 1 nebo č. 4. Jako kulomety byly použity mimo jiné samopaly Sten, ruční kulomety Bren a kulomety Vickers. Nejpoužívanějšími protitankovými zbraněmi byly 40 a 57 mm 2 a 6liberní kanóny a později i 76mm 17liberní kanóny. Hlavní výzbrojí polního dělostřelectva byla zase velmi úspěšná houfnice Výzbroj QF 25 liber.
Pěchota byla nejpočetnější a jednou z nejdůležitějších formací v polských ozbrojených silách v meziválečném období a během zářijového tažení. Během zářijového tažení roku 1939 byla základní operační jednotkou polské pěchoty - jako téměř v každé evropské armádě té doby - divize, která měla po mobilizaci dosáhnout cca 16 500 vojáků. Jeho základní údernou silou byly tři pěší pluky, podporované protiletadlovým a protitankovým dělostřelectvem (27 kanónů ráže 37 mm v plném provozu) a lehkým a těžkým dělostřelectvem (24 nebo 12 kanónů ráže 75 mm v plném provozu, 12 nebo 24 100 mm kanóny , 3 kanóny 105 mm a 3 houfnice 155 mm). Sluší se dodat, že polská pěší divize vykazovala oproti německé divizi mnoho nedostatků. Předně měla méně kulometů a především lehké a těžké dělostřelectvo. Ten byl navíc v případě Wehrmachtu výrazně lépe vybaven motorovými vozidly, což zlepšilo jejich mobilitu a mělo mnohem lepší komunikační a komunikační prostředky. Například: německá pěší divize měla 938 vozů na plný úvazek, zatímco polská - pouze 76 motorových vozidel! To se promítlo do efektivity obou formací na bojišti, stejně jako do jejich palebné síly a mobility.